Blog pro každého

Byl to jen impuls. Náhlý, nepochopitelný, živočišný. Zbytek druhové loajality, poslední stopy po dávné funkci stáda. Sehnul se a chytil tu hlavu za vlasy, aby jí prudkým trhnutím zvedl z bahna, za což se mu dostalo zaslechnutí prudkého nádechu, následovaného přerývaným zasýpáním. Žila, což bylo o dost víc, než se dařilo těm kolem ní. Nebyla to jeho práce, nevěděl, kdo to udělal, jen procházel. A zdálo se mu, že tohle tělo se ještě škube. Jen to zkusil.

Zvedla se na lokty a chvíli dávila před sebe, aby se následně převalila na záda a nechala na sebe dopadat déšť řinoucí se z oblohy. Oči měla zavřené, ústa otevřená, ale hrudník jí pracoval pravidelně, takže srdce nekolísalo. Uchechtl se, protože nějaký řezník se na ní hrubě podepsal. Neměl s tím zkušenost, takže nevěděl, kolikrát byla znásilněná, jistě ale věděl, že ty modřiny, šrámy a fleky staré krve kolem rodidel od močení nejsou. Měla i pravidelné šrámy kolem prsou a podle jejich souběžnosti bylo jasné, že jí rvala nějaká ruka. No, za tohle by jí asi mohl dát i nažrat, protože už z podstaty fandil všemu, co nechcípne hned po prvním úderu. Kopl jí botou do boku, aby zkusil jak moc je schopná pohybu. Ale nijak pořádně zatím nereagovala. Ani neotevřela oči a neuhnula botě. Má si to teda rozmyslet a vyfláknout se na ní? Vole, k čemu by mu byla ženská, která je pomalejší a slabší než on? Začínal litovat, že se vůbec zastavil...

Ale to už ona otevřela oči a hleděla na něj strnulým výrazem, který podle něj teprve zaostřoval. Jestli se z ní vyloupne magorka, tak to balí hned.

„Co čumíš?“ zahučel na ní a zcela nesmyslně se kýváním hlavy pokoušel sledovat jedno nebo druhé její oko, jestli makaj spolu a jestli prostě nemá hráblo. Přeci jen...přes oči se to poznat dalo. Zahýbala rty a teď se lámal chleba. Magorka, nebo ne?

Nakonec z ní vypadlo skoro šeptané: „Píííít...“ Asi proto jak blila, protože na jednu stranu mu přišlo legrační, že se tu málem povaluje v kaluži, voda na ní i padá a přesto jediné, co má, tak je žízeň. Přesto, když už něco začal, tak s tím i kus pohne, protože....proč se vlastně zastavil? Jo, nikoho nepotkal už týdny a nemluvil s nikým už měsíce. Někde uvnitř to asi bude, ta zvířecí skupinovost, protože normálně by jí jen přišlápl hlavu do bahna, aby to měla rychlejc za sebou, takže ten...samaritánský skutek musel cestovat od pocitu, že by si s někým mohl zas promluvit a když na to přijde, tak i zašukat. Ale tahle se vyřazuje hned na začátku, protože až se trochu sebere, tak se tam nejspíš bude muset zalátat, protože to měla fakt hnusný. Nebyl žádnej cimprlich, přesto takhle nařezanej rozkrok se ekloval i jemu. Soucit! Nakonec to bude soucit, co ho teď ovládá a tak si alespoň může říct, že tou samotou se z něj stal kompletní buzerant. No, tu čutoru vytáhl a i se sklonil, aby jí nalil trochu vody do pootevřený pusy. To by jí na postavení mělo stačit a pak ať si doleze k nějaký louži, kde může chlastat do alelůja; ta voda v čutoře je jistá. Převařená, čili až si převaří ona tu svoji, bude jí mít taky čistou. Jednoduchá matematika.

Zase se narovnal a málem si dal v suchu lepáka, protože byl trapnej. Co to tu dělá za nesmysl a proč jí pomáhá, když ta se z toho spíš nevyhrabe, než vyhrabe a tak asi jediný, co se mu povedlo, bylo oživit kripla, kterej tu stejně pojde, protože se prostě nenažere. Zastyděl se, protože si uvědomil, že jeho ‚kolegialita‘ a snad i ten chtíč v rozkroku, protože to spolu bylo spojený, ho vehnaly do týhle situace. Co teď s ní? Na to, aby jí dorazil je už moc živá a na to, aby jí považoval za funkční zase moc mrtvá. Kurva fix, to to zas zvoral...

Jenže ona mu sledovala obličej, protože ho zničeho nic chytla za botu, až málem uskočil, protože ten magor se začal nebezpečně mrskat. Nejdřív na něj chvíli sýpala, než se jí podařilo zformulovat nakonec pochopitelné: „Pomůůůůžu...“

„Jak ty bys mi asi mohla pomoct, hm?“ ucedil na ní, ale kupodivu to nebylo nějak hrubě, spíš se mu hlas srovnal do normálního hlasu, protože z ní fakticky vycejtil, že se snaží. A jak už řekl: fandil tuhejm, protože sám si prošel několika infekcemi, kdy natvrdo voral ksichtem v zemi a několikrát se probral z delírií, kdy z něj normálně padaly svršky, protože si užil periodu, o který nevěděl a přesto přežil. Vždycky u toho strašně zhubl, ale jak by to...vždycky, když nakonec sejmul tu infekci v sobě, tak se rodil jak ten Fénix. Pták z ohně. I když byl na kaši a před tím skoro na umření, tak ten pocit, když přežil byl taková paráda, že měl pak celý dny tak výbornou náladu, že ten svět i miloval.

Jo, jenže ona není on a jestli jí přes ty trhance něco vleze do krve, tak jí infekce teprve čeká a on tu není od toho, aby někomu dělal chůvu, když se povaluje v horečce. Takže nakonec: JAK by mohla pomoct, hm?

„Vím, kde jsou plechovky...“

A máto. Ta megera hraje vabank, protože i jí musí být jasné, že kdyby chtěl, tak jí nasadí takovou sodu, že by mu přesně odrecitovala, kde to balený žrádlo je. Přesto si to lajsne a vyšponuje ho...ta kurva ho normálně vydírá a zkouší, na jakou to má stranu. Ona VĚŘÍ, že je klaďas. No ty vole, ona věří, že je teplej bratr, co jí bude na hnátě nosit, aby pak dostal pixlu fazolí? Vzedmul se v něm vztek, ale přesto do ní nepraštil.

„Hele, otočím tě zpátky do bahna a tu držku ti tam podržím...kde jsou ty plechy?“

A mlčela. Teď to bylo čistě jen na něm a skoro jako v těch starejch dějích: teď se mělo osudově ukázat, jestli je hajzl, nebo teplej. Teplej...

„Máš jeden den. Buď začneš fungovat a ukážeš mi, kde žrádlo, nebo tě naříznu a pověsim za nohu na strom a uvidíš jaká to je paráda, když tě kanec žere za živa, jasný?“

A ona si normálně úlevně vydechla, jak se mu zdálo...

Plachty vybalil rutině, u jednoho ze stromů udělal střechu a dvě bočnice, aby nebyl vidět malý oheň uvnitř, s kterým se celkem sral, protože ořezával mokrý kusy dřeva na suchý jádro, aby se to rozhořelo. Když takhle připravil svůj obvyklý bivak, vydal se zas pro ní. A...dobrá mrcha. Už sedí. No, sám pro sebe si musel přiznat, že ho to baví. Snaží se.

Došel až k ní a zase jí lehce kopl do holeně. Sice seděla, ale seděla jak lemra s koleny na sobě a hlavou v nich. Furt na ní pršelo, takže se klepala jak lupen, proto když se jí nechtělo do vstávání, tak se rozhodl, že JO, ty plechy za to prostě stojej a bez řečí jí popadl v podpaží, aby si jí přehodil přes rameno. Byla lehká, byla ještě mladá. Jestli jí bylo dvacet, tak to bylo moc. Mladý se drží a chcípe těžce to se už jasně naučil.

Nasupeně jí odnesl pod střechu a připadal si divně. Vole, je tu ve dvou a to je prostě fakt divný. Byl zvyklý spát sám, potřeboval svoje ticho kolem, aby vůbec spát mohl, protože právě tím, že s nikým nebyl, mohl si dovolit zavřít oči a poslouchat, jestli nezačne dýchat někdo kolem. Teď mu tu jedna tlama bude dýchat furt. To je paráda...

Shodil ji u ohně, až s heknutím dopadla na zem a zase se zarazil, protože hned po tom, co dopadla ho napadlo, že půjde a uřízne kus z těch roztrhanejch stanů, co se povalovaly nedaleko a v čem asi původně spali. Zamyslel se, že by nakonec nemuselo být vůbec špatný tu přes noc zůstat, protože lecos přijde na mršiny těch jejích kumpánů, co to nedali. A kdyby se POVEDL i ten kanec...a on měl JISTOTU, že trefí...možná by použil i revolver. Jo, je to rána a riziko, že někoho přiláká, ale to je neustálá hra. Chceš se dobře nažrat – musíš udělat hluk, protože člověk to za ty svý tiscíletí dotáhl k debilovi, co žádný zvíře vlastní rukou neuloví. No, uvidí a preventivně tak dvě, tři oka nalíčí, kdyby dorazilo něco menšího. Pro ten kus stanu se ale vydal.

A nemusel ani nic řezat. Byla tam skoro neroztrhaná deka a i nějaký svršky. Megera bude mít ježíška. To byl den, kdy se dřív dostávali věci od těch, s kterejma se dřív žilo pohromadě. A on z různejch obrázků věděl, že byla místa, kde žilo strašně moc lidí pohromadě. A ježíšku mu říkala jeho matka...fix, tohle neměl rád. Vzpomínat na matku ho sralo, protože se v něm otvíral ten smutnej bordel, kterej by mu klidně zkazil celej den. Jo, chcípla mu, když byl malej, nechala ho o samotě a jo, cejtil to tehdy jako hroznou hrůzu, ale co měla dělat, když byla jen ona a on, he? Když to vidí ze svýho pohledu, tak matka byla fakt echt, že je oba uživila a přežili, takže jak jí může vyčítat, že se přestala hejbat, srala pod sebe a pak už jen kvílela, protože se stala magorkou a ty horečky prostě nedala. Moc si to už nepamatoval, přesto mu vzpomínka sem tam probleskla a rval se mu do toho ten pocit dítěte, že je strašně důležitý, aby matka žila, strašně, strašně moc a že se mu to ale vůbec nedaří. Zkurvený myšlení a tohle by dělat neměl. Teď má zase magorku, ale támhle ve stanu a je to obráceně. Mohl by být její fotr, což je opak od matky. S ptákem. A kterýho nikdy neviděl, jasně, protože který hovado by se asi svázalo s březí ženskou, že jo?

Ne, měl jí tu hlavu spíš přišlápnout, protože teď ho to zase začínalo srát. Jak poskok tu pendluje s věcma v ruce a nemá ani jistotu, že ta něco ví. Jako, že ví, kde jsou plechy. Je tu dost velká šance, že ho jen zneužívá, aby to rozdejchala a když se jí to povede, tak zkusí zdrhnout, protože žádný žrádlo není. Ať ho fakt nesere! A nasupeně dodusal pod střechu, aby po ní hodil to, co našel.

„Jestli žádný žrádlo není...“

„Je,“ odpověděla hned a už ani tolik nesýpala. Dřepěla namačknutá u ohně a hned sáhla po věcech, co kolem ní popadaly, aby si na sebe alespoň něco natáhla přes záda.

Tak a teď tu může leda tak čekat, protože se stmívá a buď může zkusit spát, nebo – což bude daleko lepší – zkusí něco sejmout kolem těch mršin. Aby je žral sám – to ještě neuměl, protože zase: matka mu tolikrát řekla, že nesmí žrát mrtvý lidi, že zatím vždy jedl zvířata. Nebo plechy. Ale to byla fakt vzácnost, protože v nich bylo koření a koření...jó, to je paráda. To pak mělo úplně jinou chuť a i když měl někdy po plechu úpornou sračku, tak ta ty chvíle, když to do sebe hrnul..ty za to stály, fakt. Ale bližší košile než kabát – to měl taky naučený z dětství, takže půjde radši zkusit něco ulovit, protože pak by to mohl vyvrhnout a zatáhnout na ohni, aby se to nekazilo a další den, dva by měl od žrádla pokoj. Tak to prostě funguje.

Nevěděl jak dlouho, protože chvílema klímal, ale ležel po větru od mrtvol a během spaní poslouchal, jestli neuslyší ono bublání, co vydává kanec dechem. Zbraň měl u sebe a stačilo jen sáhnout ke stehnu, však kanec jako obvykle nedorazil, přesto zaslechl dech o hodně vyšší. Otevřel oči do tmy a zrychlil se mu dech, takže počal dýchat nosem a klidnit se co nejvíc. Měl to naučené. Oko musí být vždy u kraje, protože každé zvíře začíná z kraje a musí být směrem k porostu, protože každé zvíře je opatrné a při nejmenším nebezpečí metelí zpět do úkrytu. Ale ústa se mu nepatrně roztáhla, protože tušil úspěch. Tenhle vysoký dech může totiž patřit jen psovi, nebo lišce a to byly...hodně dobrý cíle. Zvlášť pak, když šlo o psa, který měl zkušenost člověkem, protože ty neděsil vlastním pachem.

No a teď samotný umění. Ono odhadnout, že zvíře alespoň částí stojí v oku bylo to nejtěžší vždycky. Pak stačilo jen prudce zvednout klacek, aby se oko pozvedlo a věřit, že alespoň nějak zachytí kus z toho, co v něm před ním stálo, takže pak stačí jen prudce a co nejrychleji přitahovat, aby se to utáhlo. Lovil takhle jak na zemi, tak ve vodě a vždycky šlo jen o ten jediný moment, aby se to NĚKDE zaseklo. Pak už to bylo dobrý, protože když se mu podařilo zvíře zadržet, zabít ho už byla hračka. I když některé kusy dělaly ještě problémy při bránění, než je zkrouhnul, přesto se během těch let naučil zabíjet prakticky pudově a mnoho posledních měsíců, možná až let neměl žádnou už ani oděrku. Jakmile zachytil zvíře, stával se někým jiným, protože mozek mu vyšuměl a on na krátký okamžik přešel do stavu nepříčetnosti, protože jedině tak se nenechal pokousat a ruka s nožem mu přesně vedla na hrdlo tvora. A jakmile přerušil kyslík do hlavy, tak už nikdo moc daleko neuteče, nehledě tedy na to, že napít se ještě teplé krve bylo tak příjemné, že už pak nemusel ani žrát. To bylo zajímavý, protože fakt malá trocha krve, co z toho tekla po zabití ho nasytila úplně stejně, jako když tomu sežral kus stehna. Prostě živá voda, nedá se nic dělat, fakt...

A...uspěl. Čas se zahustil, protože už při zvednutí klacku cítil, že pohyb se zarazil, takže z naprostého klidu vyskočil téměř do vzpřímeného postoje a ze všech sil začal co nejprudčeji tahat k sobě. A stejně jak tahal, tak i pomalým krokem šel tomu naproti, aby v naprosté tmě střetl ten zmítající se balík kůže, drápů a zubů, co se ze všech sil snažil osvobodit. Už podle tahu poznal, že to bude větší pes, takže vzrušení v něm ještě víc vybičovalo prostorovou orientaci podle zvuku, protože tohle...si nemůže nechat ujít.

Prudce přidupl provaz s tím, že si před tím po tmě a naučeným pohybem obtočil kolem holeně. Běsnící koule chlupů vřela přímo před ním, takže teď se musel maximálně soustředit, aby vysledoval pohyb lebky, což dle zvuku z mordy šlo prakticky samo, čili teď s prudkým rozmachem ve tmě udeřil shora na místo, kde měla být lebka, protože z minulosti věděl, že kdyby ruku vkládal od boku, narazil by na klapající zuby. Při úderu shora a jednom, maximálně dvěma sevření dlaní, vždy nakonec nahmátl slechy a jakmile ty zachytil, měl kompletně vyhráno. Sevřít a zvrátit, do prostoru pod pak říznout druhou rukou. Sladěné, precizní pohyby, nekalkulované, přirozené, takřka rutinní. Balet.

Zuřivě vrčení zajíklo a ozval se kolotavý zvuk polykané krve, pes se začal dusit tím, jak se mu krev valila do vlastního hrdla. Ještě se pokoušel ze všech sil hrabat, ale on cítil, jak mu tělo umdlévá a jak odpor klesá. Stál tam nad ním, držel ho za uši a hrudník se mu dmul vzrušením i radostí, protože tohle byl pořádný pes. Možná nějaký z města, protože váha, která mu zpočátku odporovala, nasvědčovala faktu, že ten pes nehladověl. Kůže, sádlo, maso...krev. A teď se mohl napít on, stačilo jen změnit polohu. Zítra bude mít hodně masa. Měl ohromnou radost...

Když se vrátil pod střechu, tak se ani nevztekal. Měl skvělou náladu a ona mu ani tolik nevadila. Byla už oblečená a měl dokonce boty, které nechápal, kde vzala. Oheň byl přiklopený a nesvítil, což měla k dobru, protože to jí chtěl původně sám jít říct už když číhal při kraji na noční zvěř. Nakonec ale jak usínal, tak to nestihl a teprve teď si uvědomil, jak dnešní den zmatkuje, protože nemít zajištěný oheň je ideální cesta, jak pocejtit ostří na vlastním hrdle. Ale ona to zvládla, takže jemu teď stačilo před střechou psa, který měl i nádhernou kůži vyvrhnout, vybrat z pajšlu ledviny, játra a srdce a zbytek zahodit na ty mrtvé, co tu byli s ní. A tam bude čím dál živěji a nemusí to přilákat jen ty co se dají chytit, může to přilákat i ty, co chytají. Jako je on. A s nimi býval problém, protože uměli používat zbraně přesně jako on. Proto každá kulka byla tak neskutečnou vzácností – mohla to být jediná cesta k přežití.

Stáhl, roztřídil, zlikvidoval odpad a dobré dvě hodiny převaloval nařezané porce na ohništi, aby se maso alespoň z povrchu propeklo. Bylo toho tolik, že jí snad i kus nechá, protože jinak by to stejně vyhodil, ale jeho chtivost a zkušenost ho nutila připravit všechny možné kusy, protože s pocitem, že má zásobu jídla v něm rostl silný pocit uspokojení. I přes fakt, že zítra by to všechno sám neusnesl, protože sebou táhne právě ty bivakový plachty, který dělaj nejzásadnější zátěž.

Počalo svítat a on měl hotovo. Nakonec to nebyla špatná zastávka a teď, když začalo svítat, si bude moct lehnout a protože v něm stále ještě proudila ta radost z úspěchu, tak jí nechal spát a lehl si jen za ní. Ta se ani neprobudila. A jak tak ležel, pod svou střechou, se zásobou jídla a na hrudí s ženskou hlavou, vytanul mu na mozku naprosto nesmyslný pojem...‘čerstvě ženatý‘...

 

Levičáctví, tedy inklinace ke komunismu je maskul idea z prostého důvodu genetické predestinace teritoriálního dozoru, majícího za cíl ochranu samic s vlastními plody. Tedy...jde to až z paty. Muž jako zmutovaná verze ženy vzešel jen z důvodu ochrany a je to biologický koncept nástroje, nikoli výkonné jednotky, protože...nikdy to není muž, co rodí, tedy funkce zachování celého rodu leží samozřejmě na ženě jako na genetickém prototypu. Komunismus je tak ideálním stavem mužova nenaplnění, protože v modelu abstraktního komunismu je celé prostředí kontrolováno, vykazujíc tak jasné nenásilí a nulovou potřebu mužova nasazení, což logicky mile stimuluje nejzákladnější pud vlastní zcela všem savcům: lenost. Zvládnuté teritorium je předcházení konfliktu a nejvyšší možný stav. Afektovaný stav je pak boj, konflikt, protože ten muž jakkoli neupřednostňuje, byť je na něj nastaven. Muž musí být ke konfliktu pudově donucen a nikdy ho nesmí programově vyhledávat, protože tak by se zařadil na úroveň teprve dospívajících samců, co v exhibici vlastního potenciálu sledují své možné umístění. Logicky tak každý útočný, či v násilí si libující muž je buď nedospělý, nebo geneticky poškozený. Lidská obliba silně degenerujících samců v násilné tématice válečného konfliktu je pak kompenzace právě jejich stavu a násilnými scénami si připomínají periodu mládí a perspektivně nejvyššího potenciálu, jaký kdy měli. Je to smutný symptom stáří.

Lidský jazyk je vrchol, protože lidská abstrakce je mýtus. Schopnost frekvenční komunikace v současné úrovni je zatím nejvyšším přínosem intelektu modifikujícího postupně celého člověka přes přizpůsobování vlastních periferii prostředí i potřebám. Abstrakce je pak individuální skladba unikátních fabulací, neslučitelných pod jednu formu. Ergo: neexistuje stejné myšlení stejně, jako se tvrdí, že neexistuje identický otisk prstu. Expanze komunikace tedy funguje na principu pozitivního pocitu z pochopení rámce myšlení druhého. „Vím, jak to myslíš,“ se stalo společenským pojidlem z důvodu pocitu sdílení blízkých, či stejných pudových potřeb. Však následně tato stále častěji detekovaná schopnost vzájemného ‚pochopení‘ posadila postupně abstrakci nad racionální výkon v prostředí a tak lze technicky říct, že deviací člověka nebyl nástup církve před dvěma tisíci lety, ale že defekt vznikl ještě mnohem dřív s první, skupinovou vírou v abstraktní schéma. Tvrdí se, že lidský intelekt vznikl na základě periody intoxikace primitivního člověka v dobách, kdy byla kritická nouze o stravu díky klimatickému nastavení. Člověk objektivně vzešel ze čtyřnohého mrchožrouta fungujícího na rozhraní dne a noci, kdy tehdejší predátoři vyvíjeli nejmenší aktivitu (denní a noční lovci živočišné říše měli vymezenou daleko delší periodu přes svou fázi dne – biologická hierarchie) a právě možná již tehdy počalo ono nahánění zbytků po úspěšných býložravcích, kteří díky tělesné konstrukci dosáhli do vyšších výšek flóry, tedy se nasytili a tak logicky defekovali. Opět: člověk byl mrchožrout, či spíš všežravec – prakticky ideální metabolické nastavení, které mu funguje dodnes, protože člověk stále kloubí faunu i flóru ve stravě, kdy mršinu nikdy neopustil, neboť jí vždy mrtvé zvíře a nikdy se nesytí přímo na čerstvém kusu. Z člověka se tedy nikdy predátor nestal, pouze díky oné intoxikaci z opadu úspěšných býložravců došlo v jeho mozku ke zvýšení elektrické aktivity, což logicky zpustilo neurální drážkování, tedy komplexnější tvorbu spojení a voila – intelekt je na světě. Je to teorie přísně kolidující s ideálem stvořeným katolíky a zodpovědně udržovaným společensky, že už když se člověk nepovedl za oněch kompletně mytických šest dní, tak se alespoň plynule a jaksi spontánně vyvinul z primitivního předka, kdy intelekt se mu ‚přihodil‘. Alibistický, dětský postoj raději nehledající vysvětlení. Tedy díky této události povýšení myšlení počala i kvalitnější správa vlastního těla a původně čtyřnohý tvor počal úspěšně kopírovat vzory těch, které dosavadně přes exkrementy vykrádal: počal se stavět na zadní a pomalu oddělovat chápavé prvky paží, aby vlastní silou dosáhl na to, co bylo kvalitnější toxického odpadu. (Ano, fekálie jsou pro metabolismus toxické, protože obsahují právě ony metabolicky nevhodné látky posouvané střevem k odpadnímu otvoru a osazené varovnými bakteriemi, které – jak šokující – způsobují onen nepříjemný odér každého lejna savčí skupiny.)

S povýšením vlastní funkce organismu, se vzpřimováním se, rostla logicky i dominantnost tvora s označením Homo, takže si dovoloval větší výpady do fáze dne i noci a díky tomu získával víc potravy, což mělo za následek jak jeho mohutnění, tak i první tvorbu skupin, které ještě zdaleka nebyly organizované. Přesto trend byl spuštěn a myšlení hnalo organismus vpřed v rámci evoluce, protože nastartovaný intelekt do rozměru právě tohoto bývalého outsidera mezi savci bylo radikální. Člověk se vyvíjí daleko rychleji, než ostatní živočišné druhy, právě na základě...a zde si prostě nejsem jistý: pozitiva, či negativa nadstandardního intelektu? Můj problém je v tom, že jsem v kontaktu zpravidla kompletně s lidmi zatíženými ‚moderním‘ učením a neochotnými diskutovat o samotné podstatě intelektu, protože pro ně je to jasné pozitivum a cesta vítězství člověka nad ostatními druhy. Já si tím vůbec jistý nejsem a má navrhovaná paralela leží v původním optimu setrvání v rámci standardní koexistence s obvyklým vývojem. Člověk by prostě rostl a sílil poplatně okolí a dnes by nejspíš byl v úrovni plazů a na vrcholu jejich dominance. (Nikoli rozměrem, protože savec nemá trend plaza a šlo by spíš o úžasně svalnatého a výkonného tvora, teplokrevného, žijícího jen v promili počtu současného člověka.) A stačilo by k tomu jediné: menší chemický dopad toxické stravy na strukturu mozku. Stačilo jen po menší periodu, nebo méně intenzivně požívat odpad a člověk by NEVYBOČIL z biologických standardů. Však ‚kdyby‘ v přírodě bohudík nefunguje, tedy mentální rozvoj je holý fakt, která nelze jakkoli zpochybnit.

A teprve nastartovaná schopnost zapamatovatelné abstrakce (což je už prostě dle mne objektivně biologický defekt, protože schopnost analýzy vzpomínek mizí logicky impulzivnost a roste reakční čas, tedy tento defekt zapříčinil inklinaci k tvorbě ulehčujících nástrojů, protože člověk potřeboval kompenzovat své mentální vydělení se a právě onu schopnost prvotního, z dnešního pohledu jednoduchého, myšlení) spustila i inklinaci ke skupině vyžadující...organizaci lidského rozměru. Snížení obvyklé migrace, větší fixace na stabilitu a tvorba prvních sběračů ve smyslu programového upřednostnění silných pro lov. Fakticky: člověk přestal být solidním zvířetem, když si poprvé stravu přinesl na místo svého pobytu. To je totiž už zcela intelektuální racionalizace možnosti kompletního využití získaného zvířete, což ostatní zvířata neumí. Ta se krmí vždy na místě v rámci savců. Následný vznik týlových jedinců slabšího výkonu – samice jako nárazově méně výkonné, leč perspektivní konstitucí daleko kvalitnější, než má maskul – (ostatně proto muži umírají v průměru daleko dřív než ženy) – postupně rozšířil onu lidskou hierarchii nad úroveň konvenčních opů sobě geneticky blízkých a tak nikoli na základě jazyka, ale na základě tvorby první živočišně iracionální, leč lidsky efektivní skupiny došlo ke vzniku ‚moderního člověka‘...zcela odtrženého od funkce ostatních. Jednoduše: vznik první...je mi líto..ale KOMUNY!

Tedy začal jsem komunismem a předchozí odstavec základem tohoto slova končí. Spojí si to jen quick-brain. Jak je asi patrné, tak já lidský intelekt považuji spíš za defekt, než za pozitivum, přesto se s tím smiřuji, protože nemám možnost realizovatelné alternativy. Současný rozměr člověka ale považuji za krajně patetický, či možná až biologicky hysterický, neboť v biokomplexu nikdy nebylo kalkulováno s podobným náporem, či možností a tak člověk je něco jako bakteriální zbraň hozená na dosavadně funkční město Zem. Nebylo adekvátního odporu k lidskému myšlení, na člověka tak nevznikl regulační predátor, tedy člověk nikdy nad přírodou nezvítězil, ale jen se oddělil od přirozené sounáležitosti s prostředím a tím se stal jeho dominantním likvidátorem. Je třeba si uvědomit, že toto je spíš pudové orientovaný, či pocitový text a já sám teprve hledám odolné schéma, takže existuje nespočet subjektivních argumentů proti tomuto textu, které nejsem ochoten přijmout, protože zde není kompletní pohled. Je to krkolomné a konvenčně nefunkční nadhození možnosti spekulace, kterou bych s kýmkoli rozvinul kdyby - a je to opět výš – existovala rámcově velmi blízká mentalita. Otevřel jsem několik trendů, které jsem nedotáhl, slohově to pochopitelně nenavazuje, je to nečitelné a celkově problematické...takže PROČ cítím, že člověk není správně už v základu? Humorně: člověk od začátku jen a jen, víc a víc, prohrává svou původní a optimálnější vývojovou možnost. Je něco jako parodií na původní možnost a prakticky samostatně, bez berle svých technologií, je jedním z nejtrapnějších tvorů této planety. No a rozesmívá mne to proto, že tím člověkem bohužel sám jsem...weird :P

 

 

Je to symptomem řady společenských ideálů. Zemřou v momentě svého zrození do podoby obecně akceptovatelné pochopitelnosti. Víra je překována v doktrínu a je to jak okovat perem koně. Bez šance. Původní myšlenka Anonymous byla postavena na systémovém vzdoru v romantickém rozměru, neboť impulsem pro toto alternativní sebeurčení byl comix tak jako vždy obsahující individualistického hrdinu, bez bázně a hany, čelícího všem bezprávím světa. A první Anonymous neměli nejen masky, ale neměli ani ambice na cokoli útočit. Šlo prakticky o morální podporu sama sebe, protože šlo o fabulační subjekt vlastní datovým nadšencům, kteří potřebovali nějak obhájit své aktivity online. Je třeba si uvědomit, že za klávesnicí tráví čas jen určitá skupina lidí a pokud jste prostředím i rodinou vedeni k odlišnému, je jasné že svůj čas budete trávit spíš na sportovních trénincích. Ani zromantizovaní geeci, ani zromantizovaní nerdi, bohapustě weirdi. Lidé inklinující k neosobnímu kontaktu, který jim vyhovuje pro jeho pohodlnost, bezpečnost a jistotu, že uživatel je vždy projektován jen z části a to zpravidla tak, jak si sám určí. Kouzlo datové komunikace dlí v ořezání nonverbálního projevu, tělesných handicapů a ageistických disproporcí; ostatně na tom stojí celý Facebook, protože umožnil milionům lidí prezentovat se společensky akceptovatelně bez ohledu na faktickou situaci. Skutečně bohatí mají jen výdělečné profily, které jim spravuje externista - klasika a pro sociální vůdce je dokonce nedůstojné mít mezi plebsem profil. Facebook je tak logicky plebejským rejdištěm a paradoxně s původními Anonymous nemá spojitost, neboť ti byli PŘED Zuckerbergem, jistě.

Anonymní sebeobhajoba spojená později se symbolem masky měla původně za účel překrýt právně diskutabilní, leč sociálně zcela spontánní výměnu kulturních děl, která si však přes prostředníky nárokovala zaplacení při každém užití. A stejně jako je občanské právo prachsprostým alibismem a vírou v hodnoty nejstabilnějšího středu, byli i původní Anonymous naprosto stejným ekvivalentem občanského práva, leč v rámci svých hodnot. Snažili se nalézt morální obhajobu své aktivity, snažili se jí dát společný rámec, ale vědomi si nepotřeby osobní známosti, spojili se abstraktně a opět: původně v určité ironii – přes comixového hrdinu V. Existenční pravidlo říká, že dva už anarchii nezvládnou. Anarchie, či an arché mentalita je stav mozku, poplatný přísně a striktně jen individualitě a jakmile anarchistický názor na někoho aplikujete a on ho přijme, stáváte se ideovým vůdcem, tedy popřením samotného principu. A tak to fungovalo s Anonymy. Nemohli se označit za anarchisty, protože tvořili kolektiv, spolupracovali. Nemohli se označit za komunisty, protože tento pojem je v ‚moderní‘ společnosti znásilněn do neskutečně vulgární podoby z důvodu, že princip komunismu odporuje všem hodnotám konzumního prostředí spravovaného restriktivní hierarchií, což je vlastnost každého státu ‚rozvinutého‘ světa. Nemohli být ničím společensky zažitým, protože onen díl datové, tedy atypické existence zásadně pod určitým ‚nickem‘ (přezdívkou), vylučoval spojení s nějakým již společensky funkčním ideálem. A když si opět spojíme sérii podkladů: a) v průměru mladý věk, b) většinou mentální pružnost, c) subjektivní kolize s vnějšími pravidly a z toho pramenící bagatelizaci právě vnějšího světa přecházející v pochopitelnou ironii až cynismus, vykreslí se nám comixový hrdina proti všem naprosto automaticky. Na počátku to byla sociálně okrajová, uzavřená, dost často sarkastická hra původních, datově zběhlých individuí, která neměla jakékoli ambice na vnější vliv. Tuto větu je třeba pochopit, neboť ta je základem současného rostoucího rozkolu mezi časovými úrovněmi Anonymous, který je nikoli pohřbívá, ale který je už pohřbil.

Nacházíme se ve fázi, kdy se z Anonymous stala sice stále zcela nerespektovaná a deklasovaná, přesto společenská a vnější síla, což je model, který je v přímé opozici původní skupiny. Ta však trpí nejvyšší, existenční pákou a tou je čas. Řada původních Anonymů už dávno svou ‚undergroundovou‘ aktivitu vzdala a stali se z nich – humorně – buď alkoholici, nebo manageři, což pro ty, kteří vydrželi vyjde nastejno, protože nejstarší vrstva Anonymous nepatří do Čech, ale vyskytuje se skutečně spíš více na sever Evropy a ti co byli weirdy tehdy, tak pokud stále žijí přezdívkou, zůstali weirdy i dnes. A tak jako každý člověk lnoucí k zažitému a ke svým rituálům, přejí si i ty zbytky těch co stáli na počátku, aby Anonymous byli tou syrově humornou, datově výměnnou, okrajovou a uzavřenou skupinou bez ambicí na cokoli dalšího. Vpád ‚moderních‘ Anonymous je nejen roztrpčuje, ale přímo uráží a tak v přímé úměře zaniká původní jádro, jakou rychlostí se tvoří ta nová vlna, společensky exhibiční a vytvářející principy něčeho, co nikdy žádný mít nemělo. ‚Zapálení fotbalisti‘ – jedinci, co se nechají strhnout ideálem a v mozku se jim urodí: tak do toho jdu. Nadšenci, kteří chtějí patřit a nikoli patří, protože ti co skutečně patří do toho byli dotlačeni a nikdy si to nevolili. V tom je ten nejzákladnější rozdíl, však problematicky pochopitelný. Využití původní a okrajové myšlenky k uplatnění sociálních ambicí, které mají tentokrát dominantní a nikoli sebeobranný ráz, jak tomu bylo u základu. Prakticky: současní Anonymous se otočili o 180°, či ‚změnili pohlaví‘ (právě proto, že původní Anonymous žádné neměli – v tom je onen skrytý humor), kdy takto změněné symboliky se v současnosti chytlo neuvěřitelné množství sice opět neoromantických, však zcela destruktivních jedinců, co chtějí stvořit hrozbu. Prakticky základní Anonymous skončili s první prezentací pro kohokoli, protože tu už neudělali Anonymous, ale dělali jí....Anonymous. Ten přechod není viditelný a paradoxně každý účastník ať už s maskou, či bez ní se za Anonyma považuje. Nelze mu to upřít, protože původní idea nikdy nebyla nastavena restriktivně a nedefinovala člena, protože opět: bylo to krajně volné sdružení weirdů, co OPRAVDU nechtěli být poznáni. A o tom to celé je.

Každá současná akce je zviditelněním, což je zcela v rozporu třeba už jen s comixovou předlohou, která byla brána ironicky a ne tak dogmaticky jako jí berou aktuální Anonymous. Původní Anonym nemá profil na žádné společenské síti, nechodí demonstrovat a je z principu izolacionistický, nemá žádnou potřebu vůči vnějšímu světu, protože všechny své potřeby si uměl buď sám, či za minimální spolupráce se znalejším realizovat a jeho cílem bylo, aby nikdo nepřemýšlel, jestli se vnějšku dotknul, či ne, tedy cílem bylo nedat o sobě vědět jakkoli. Už i IRC bylo diskutované...na počátku.

Jsou či nejsou dnešní Anonymous tím čím být mají? Bohudík nelze určit, protože není šablona a to je poslední stopa po...Anonymous. Anonymous fail...

 

 

Evoluce funguje na jednoduchém principu, kterému říkáme rakovina a máme možnost sledovat ho každý den nejen na sobě, ale i na okolí. Organismus disponuje imunitním systémem, což je něco jako společenská doktrína; jde o ochranný mechanismus střežící prostředí a eliminující vše, co by mohlo systém ohrožovat. A to včetně perspektivně zhoubných buněk rakoviny, kterou jsem na úvodu označil za hlavní, evoluční páku. Všimněte si jediného: když se řekne rakovinné bujení, vytane jako první asociace pojem ‚zhoubný‘. Strach lidí z vlastní dezintegrace, které úderně říkáme SMRT! Zas ale, pokud jde o ‚bujení‘ je to už vícečetný výskyt, tedy jde o něco, co počíná konkurovat organismu a zároveň je to s organismem neslučitelné. Nádor. No a debil jsem proto, že mne u pojmu ‚nádor‘ napadá na rozdíl od ostatních lidí...revoluce!

Tak jako vždy je rozdíl mezi vírou a faktem. Víra je, že nádor člověka zabije. Fakt je, že nádor je jen koncentrace nejsilnějších buněk v organismu, které překonaly imunitní, ochranný diktát, rozumíte? Rakovinné buňky jsou nejsilnější prvky těla, takže jak mohou za to, že jsou dominantnější, než ty ostatní? Nemohou. Je to jejich vlastnost, která byla kdysi kýžená pro nás všechny: růst a sílit. Následně: je problém organismu, že je slabý a nedokáže rakovinným buňkám vzdorovat? Z mého úhlu už ano a rozhodně vnímu za větší zápor imunitní impotenci vlastního organismu, než abych silným buňkám vyčítal, že jsou silné. Idiot jsem jen pro ostatní, nikoli sám pro sebe. Čili JEDINÝ problém rakoviny je, že buněčná perspektiva na lepšího člověka toho současného člověka zabije. Evoluční princip, kdy perspektivně funkční a udržitelné zabíjí to předcházející a překonané. Voila a zde už minimum z těch co nejsou vylízanými kretény dokáže vidět ono principielní pozitivum rakoviny. JE to oslava života a PROTO – jak je psáno v záhlaví – jsem debil pro většinu.

Pocit z existence je emoce odvislá od předsudku integrity. Člověk má pocit, že je celistvý a že ovládá každý svůj úd tak, jak se sluší. Že je člověk hovado odhalíme ve chvíli, kdy mu před bulvy vystavíme sofistikovanou zprávu v kostce říkající: „Maminko, máte rakovinu.“ Pak se pocit z integrity bortí, nastupuje emoce zoufalství, hrůza, strach z vlastní dezintegrace. To si to pak takhle šinu kolem postiženého evolucí a jízlivě si ucedím: „To je ten pocit z ovládání sama sebe a ze své znalosti?“ Než se však dokážu cynicky zařechtat, zalehne mne zpravidla kohorta emočně propojených s nositelem rakoviny a zhruba dvanáct až patnáct minut mne kopou do hlavy a genitálií, že: takového sráče, aby jeden pohledal! Rozumím jim. Oni se bojí, že přijdou o toho, s kým jsou propojeni. Tak jako vždy: nebojí se nakonec ani tak o toho nositele evoluce, bojí se o vlastní, subjektivní ztrátu emočního pouta na osobu blízkou, protože mozek je nastaven k povyšování četnosti druhu, tedy k plozením a rozšiřování počtu jednotek. Čili když nějaká zemře, urodí se nám v lebce trauma suše sdělující, že tohle bylo špatně a že už to nemáme dělat, protože nás má být víc, nikoli méně. No, ale po zmlácení mám většinou stejně tak odulé pysky, že mám starost s tím, jak vyplivnou rozdrcené zuby a nějak se mi tam nevejde sdělit emocí nadšeným jedincům pochopení jejich násilí na mé osobě. S lidmi je kříž...

Tedy a nyní sociálně: rakovina společnosti jsou volní radikálové spouštějící dezintegrační bujení na různých místech doktrinálního (imunitního) systému. Radikálové hrozí, že spustí bujení, které systém zabije. Leč: radikálové jsou nejsilnějšími prvky společnosti a dodatečná bonus: adaptovaní radikálové DO společnosti se stávají jejím jediným posunovatelem vpřed. Jako v lidském organismu. Když se mutující buňka adaptuje - a že se to občas stane – protože drtivou většinu rakovinných buněk imunitní systém odchytí a zabije, kdy jen některým se povede uniknout a samostatně počít tvořit nádor, tedy když se rakovinná buňka adaptuje, dochází k vývoji vašeho organismu. A protože se VYVÍJÍME, tedy měníme, tak jasná logika říká, že těch adaptovaných, rakovinných buněk je víc, než těch, co zabíjejí svého nositele. Po pravdě: rád si tykám jen s lidmi, co tuto paralelu mezi lidským organismem a společnosti vidí, protože to jsou již o chlup více smýšlející jedinci, kteří zpravidla negenerují nekontrolovatelné násilí po větě: „Jé, ty máš rakovinu!“ Lidská idiocie v průměru je prostě brutální, takže náhled na společnost přes funkci čelního laloku mozku je poplatná jen z mého úhlu kriplům, co mají mne zas za kompletního debila, neboť dle nich vykazuji naprosto nesrozumitelné a chaotické postoje jakkoli nespolupracující...s imunitním systémem (doktrínou). Přesto JE sportem drtivě většiny lidí pohlížet na společnost (organismus) právě jen přes ten mozek, takže se dostáváme k definitivnímu: REVOLUCE (vítězně bující rakovina) je VŽDY pro doktrínu překvapením a ti patřící historii vždycky kvílí, že jde o ztrátu aktuálního stavu těla (společnosti), však ani radikál, ani revoluce NEJSOU tím negativním fakticky, protože JSOU principem globálního vývoje.

Přál bych si, ale tohle myšlenkové schema, které mne provází pocitem z existence někdo alespoň zkusil porovnat s tím svým, protože: a) mám v něm jen empiriku a ověřitelnost, b) nemám v něm žádnou programovou destrukci, ale jen sekundární a pochopitelnou destrukci překonaného, c) MYSLÍM, kurva, na dobro celého lidského druhu....a proto jsem debil pro většinu. Názor složený jen fakt, bez víry a přání, z mého úhlu absolutně existenčně faktický. Takže PROČ...se nemůžeme bavit v tomto duchu?

 

Nemám typicky většinový pohled a nectím příliš externí pravidla. Dva mé největší zápory, které předjímají, že následný text s určitostí není vhodný pro účastníky hlavního proudu populace. A protože těch je většina, je logické, že v celku tento texty musí mít negativní vyznění. Sociální mechanika a princip pravidel většiny. A abych prokázal negativum tohoto textu, začnu naprosto vážně myšleným, že už pojem ‚krást‘ je společenský alibismus, nesmyslný pojem stvořený jen k ochraně slabých, co nemají potenciál uhájit, či udržet si vlastní statky. Nekrást je pro-externí výraz, apelující rétoricky na okolí, aby byl udržován vzájemný respekt, což je zas jen a jen dohoda mezi lidmi o neútočení, která má pozitivum v nenásilném prostředí. Jde o jedno z pravidel, které je nosníkem předcházejících teistických doktrín, jenž jsou vždy a striktně nastaveny k pacifikaci vlastní skupiny, a zároveň měly za úkol potlačovat a omezovat vše, co této skupině nevyhovovalo. Jednoduše ‚nekrást‘ se stalo kamenem výchovy, dodaným úhlem pohledu na vlastní existenci (nekradu, tedy jsem správný) a to natolik intenzivním, že odpor ke krádeži dnes cítí naprostá většina populace. Odpor k základnímu významu přímé krádeže. Zde se už dostáváme k faktickému, že morálně nekrást cítí každý za pozitivum, leč praxe lidského průměru tomuto pravidlu jasně neodpovídá, neboť modifikované cesty principu krádeže máme možnost dnes a denně sledovat napříč sociálním spektrem a objektivně krade vše až po nejvyšší, politické představitele, včetně restriktivních složek na ne-kradení dohlížejících. Logicky pak ‚nekrást‘ je jen dalším ze společenských přání, nikoli faktů, byť řada progresivních idiotů podává své nekradení za fakt. Jsou to lidé vycházející z vegetativní formy existence, žijící v nadbytku a ani perspektivně necítí ohrožení, tedy mají pocit, že jejich úhel pohledu na společnost je tím jediným funkčním. Ale už jsem napsal: progresivní idioti vzešlí z intenzivně vegetativní formy žití, kdy tato jejich hysterická pacifikace i svého okolí je jen a jen pochopitelná. Přejděme tedy k druhé úrovni:

Krást je přirozené

Člověku absolutně, neboť kdyby nebylo, neexistoval by masivní výskyt zdokladovaných krádeží. Z toho následně pramení, že společnost se dělí na dva tábory, odlišné svým mentálním zformováním. Ti co rétoricky nekradou a demonstrativně apelují na nekradení jsou většinou dokonale pacifikovaní socialisté – jedinci věřící a spoléhající na soužití v širokém celku. Ženské mentality u mužů označované za ‚demokratické‘, bývalá sorta bázlivějších sběračů, co jedině skupinovým křikem dosahovala svého prosazení. Dnes hysteričtí ochránci práva a pořádku, kteří díky dlouhodobě nenásilnému prostředí dosáhli populačně drtivé četnosti. Dokonce v takové míře, že jejich pohled se bere už za globální standard a cíleně se eliminují opoziční jednotky, které socializaci buď nezvládli, nebo odmítli. Individualisté. Ti se postupně stávají největším strašákem moderní společnosti, neboť jejich neochota spolupracovat dle externích pravidel s prostředím z nich dělá nepředvídatelné jednotky, což stojí zcela v opozici plošně socialistickému, i plošně dohlíženému, přemravněnému a funkčně laxnímu prostředí. Individualisté prostě kradou z prostého důvodu, že jejich existence je sebevědomá a oni bez nějakých zlých úmyslů vnímají na vrcholu důležitosti sebe. Tací se pak ještě paralelně označují za sobce, protože nevykazují onu demonstrativní ochotu ke spolupráci tím, že otevřeně nabízejí sebe a svůj výklon pro druhé. Individualista = sobec = asociál = zápor z důvodu nepředvídatelnosti. Přesto to OBJEKTIVNĚ nesignalizuje fakticky destruktivní lidskou jednotku. Naopak.

Společnost posouvají kupředu jen individualisté, většinou konající proti zavedeným přáním, protože tento jev se označuje za ‚změnu‘ a změna je zas projevem funkční diverzity, která jako jediná udržuje možnost právě vývoje.

Obecně zamlčovaným faktem je názorová impotence každého tvrdě socializovaného prostředí, neboť vzájemný dohled a tlak na jednoduchá, morální pravidla prakticky vytíží zbytkový potenciál takto pasivních. V takto deformované společnosti se následně nejvyšší hodnou stává ‚obecná morálka‘ a lidé jsou filtrováni dle schopnosti tato vnější pravidla naplňovat. V takto postiženém místě se pak pochopitelně nejúspěšnějšími stávají ti, co dokáží okolí nejkvalitněji předat svou příslušnost k obecné morálce. Na základě toho pak roste mýtus ‚střední třídy‘ a oslava středního proudu, který je glorifikován za určující a správný. Z něj se pak rekrutují i jedinci, co od ostatních laxních získávají administrativní mandát na obecnou správu a dost často se realizuje i prakticky nejméně funkční a regionálně škodlivý: lidový, demokratický systém, který nemá pozitiv, ale má jen vlastnost, že rozhodovací post v něm může obsadit jakýkoli fakticky lidský debil, který se ale nejvíce ZALÍBÍ ostatním pasivům. Demokracie a její výklad je vrcholným, rétorickým alibismem, protože nikdy není faktem, ale vždy je jen podsouvanou možností rovných šancí pro zúčastněné. To se následně oslavuje, protože mnoho vykleštěných účastníků socialistických skrumáží dneška chce VĚŘIT v prostředí ohleduplné, slušné a zbavené násilností (kráděží). Proto je dnes nejvíce lidí ‚demokraticky pozitivních‘ a skutečně jsou o sobě přesvědčeni, že funkčními demokraty jsou. Jsou...ohleduplní. Zpět ale k funkci krádeže funkčními individualisty.

Pouze jedinec koncentrující v sobě okolní poznatky je schopen vytvářet mentální konstrukce vymykající se dosaženým stavům a tento až biologický fakt a evoluční nutnost živočišně opravňuje ke krádeži jakéhokoli duševního vlastnictví. (Duševní vlastnictví = dosažený stav, statika, dále se nerozvíjející, samoúčelně těžící ze sebe sama.)

Lidé kradoucí mentální konstrukce svého okolí jsou tak sociálně odmítáni a označováni na hodné izolování, neboť porušují obecně morální pravidla, přesto jsou to pouze tito, co urychlují vývoj bezohlednou potřebou sebou koncentrovat populační poznání. Krádeže duševního vlastnictví jsou tak výsadou hlavně mladé generace, která socializací teprve prochází a u určitého procenta z nich je šance na nedokonalé vyhlazení prostředí do kýženého stavu. Z části z nich se stanou ‚umělci‘, lidé dílem vymykající se zavedeným pravidlům, ale přesto tvořících pro masu, tedy masou i oslavováni (důvod neuvěřitelného přeplacení herců a jedinců z této kejklířské množiny, která fakticky patří vně hradeb, ale opět: lidé jsou rádi laskáni, takže si své umělce pěstují a nosí je na ramenou. Proto se jim říká ‚hvězdy‘ – jsou NAD obyčejným člověkem. Bohužel..) A jen z malého procenta, či promile ‚zlodějů duševního vlastnictví‘ se následně stávají (r)evolucionáři. Jedinci přicházející s poznatkem, který intenzitou překryje i morální pasivitu prostředí. Tací se pak společností vyhodnocují za geniální a je okamžitě zapomenuta jejich předcházející, obecně kriminální činnost. Kdyby Gates neukradl citelnou část Unixu, nikdy by nevznikly Windows a nikdy by nedošlo k rozšíření osobních počítačů do dnešní úrovně, tedy ani internet by nebyl. Jednoduché.

Sdílení informací na dosažené platformě je pak nejohleduplnější cesta živočišně logického kradení, protože obohatit svou mysl okolním podnětem je existenční právo stojící nad všemi ústavami naprosto jakéhokoli v zásadě romantického zřízení, kterému se prakticky říká ‚stát‘. Sdílení je ke společnosti ohleduplná forma trvající na své vlastní morálce definované faktickou demokracií a nezištným, mezilidským přátelstvím. Ten co sdílí nekalkuluje s cílem svého poskytnutí, individualisticky vychází ze stavu, že ‚já jsem svůj mentální zářez získal – nyní jsou na řadě další‘. Jedině z toho schematu mohou vzejít jedinci nevedení, nezformovaní předem obecnou morálkou a jedině tací mají možnost nezaujatě pohlížet posléze na společnost a její potřeby. Byť za procenta těch, co data zneužijí k vyventilování nějaké osobní frustrace a naopak zaškodí prostředí. To je však opět zcela přirozené.

Člověk prostě není schopen pochopit, že sdílení je ten nejzákladnější princip lidského soužití a že jen díky sdílení informací a bezohlednému kradení poznání funkčními individuality FUNGOVAL kdy technologický pokrok, který jako jediný umožnil současnou vegetativní, socialistickou formu nenásilné koexistence. Princip sdílení a prospěšného kradení je aktuálně pod palbou primitivní doktríny kapitalismu, který umocňuje současnou vegetativnost a hodnoty znetvořil do jediného grálu: osobní dostatek. Přesto: v zájmu budoucna a period s určitostí osvícenějších než je dnešek – sdílejte a koncentrujte v sobě každý poznatek, který je možný, neboť subjektivní mentalita je dnes posledním místem, kam se systému ne vždy daří zasáhnout. VĚDĚNÍ bez sdílení není možné a vývoj bez krádeže neexistuje. Ustát tlak dnešní majetkové hysterie je průkazem schopnosti perspektivního přežití, takže celému, idiotskému dnešku se nakonec sluší jediné: vztyčit prostředník a věřit v zítřek. FOR DA FUTURE \o/