Je to symptomem řady společenských ideálů. Zemřou v momentě svého zrození do podoby obecně akceptovatelné pochopitelnosti. Víra je překována v doktrínu a je to jak okovat perem koně. Bez šance. Původní myšlenka Anonymous byla postavena na systémovém vzdoru v romantickém rozměru, neboť impulsem pro toto alternativní sebeurčení byl comix tak jako vždy obsahující individualistického hrdinu, bez bázně a hany, čelícího všem bezprávím světa. A první Anonymous neměli nejen masky, ale neměli ani ambice na cokoli útočit. Šlo prakticky o morální podporu sama sebe, protože šlo o fabulační subjekt vlastní datovým nadšencům, kteří potřebovali nějak obhájit své aktivity online. Je třeba si uvědomit, že za klávesnicí tráví čas jen určitá skupina lidí a pokud jste prostředím i rodinou vedeni k odlišnému, je jasné že svůj čas budete trávit spíš na sportovních trénincích. Ani zromantizovaní geeci, ani zromantizovaní nerdi, bohapustě weirdi. Lidé inklinující k neosobnímu kontaktu, který jim vyhovuje pro jeho pohodlnost, bezpečnost a jistotu, že uživatel je vždy projektován jen z části a to zpravidla tak, jak si sám určí. Kouzlo datové komunikace dlí v ořezání nonverbálního projevu, tělesných handicapů a ageistických disproporcí; ostatně na tom stojí celý Facebook, protože umožnil milionům lidí prezentovat se společensky akceptovatelně bez ohledu na faktickou situaci. Skutečně bohatí mají jen výdělečné profily, které jim spravuje externista - klasika a pro sociální vůdce je dokonce nedůstojné mít mezi plebsem profil. Facebook je tak logicky plebejským rejdištěm a paradoxně s původními Anonymous nemá spojitost, neboť ti byli PŘED Zuckerbergem, jistě.

Anonymní sebeobhajoba spojená později se symbolem masky měla původně za účel překrýt právně diskutabilní, leč sociálně zcela spontánní výměnu kulturních děl, která si však přes prostředníky nárokovala zaplacení při každém užití. A stejně jako je občanské právo prachsprostým alibismem a vírou v hodnoty nejstabilnějšího středu, byli i původní Anonymous naprosto stejným ekvivalentem občanského práva, leč v rámci svých hodnot. Snažili se nalézt morální obhajobu své aktivity, snažili se jí dát společný rámec, ale vědomi si nepotřeby osobní známosti, spojili se abstraktně a opět: původně v určité ironii – přes comixového hrdinu V. Existenční pravidlo říká, že dva už anarchii nezvládnou. Anarchie, či an arché mentalita je stav mozku, poplatný přísně a striktně jen individualitě a jakmile anarchistický názor na někoho aplikujete a on ho přijme, stáváte se ideovým vůdcem, tedy popřením samotného principu. A tak to fungovalo s Anonymy. Nemohli se označit za anarchisty, protože tvořili kolektiv, spolupracovali. Nemohli se označit za komunisty, protože tento pojem je v ‚moderní‘ společnosti znásilněn do neskutečně vulgární podoby z důvodu, že princip komunismu odporuje všem hodnotám konzumního prostředí spravovaného restriktivní hierarchií, což je vlastnost každého státu ‚rozvinutého‘ světa. Nemohli být ničím společensky zažitým, protože onen díl datové, tedy atypické existence zásadně pod určitým ‚nickem‘ (přezdívkou), vylučoval spojení s nějakým již společensky funkčním ideálem. A když si opět spojíme sérii podkladů: a) v průměru mladý věk, b) většinou mentální pružnost, c) subjektivní kolize s vnějšími pravidly a z toho pramenící bagatelizaci právě vnějšího světa přecházející v pochopitelnou ironii až cynismus, vykreslí se nám comixový hrdina proti všem naprosto automaticky. Na počátku to byla sociálně okrajová, uzavřená, dost často sarkastická hra původních, datově zběhlých individuí, která neměla jakékoli ambice na vnější vliv. Tuto větu je třeba pochopit, neboť ta je základem současného rostoucího rozkolu mezi časovými úrovněmi Anonymous, který je nikoli pohřbívá, ale který je už pohřbil.

Nacházíme se ve fázi, kdy se z Anonymous stala sice stále zcela nerespektovaná a deklasovaná, přesto společenská a vnější síla, což je model, který je v přímé opozici původní skupiny. Ta však trpí nejvyšší, existenční pákou a tou je čas. Řada původních Anonymů už dávno svou ‚undergroundovou‘ aktivitu vzdala a stali se z nich – humorně – buď alkoholici, nebo manageři, což pro ty, kteří vydrželi vyjde nastejno, protože nejstarší vrstva Anonymous nepatří do Čech, ale vyskytuje se skutečně spíš více na sever Evropy a ti co byli weirdy tehdy, tak pokud stále žijí přezdívkou, zůstali weirdy i dnes. A tak jako každý člověk lnoucí k zažitému a ke svým rituálům, přejí si i ty zbytky těch co stáli na počátku, aby Anonymous byli tou syrově humornou, datově výměnnou, okrajovou a uzavřenou skupinou bez ambicí na cokoli dalšího. Vpád ‚moderních‘ Anonymous je nejen roztrpčuje, ale přímo uráží a tak v přímé úměře zaniká původní jádro, jakou rychlostí se tvoří ta nová vlna, společensky exhibiční a vytvářející principy něčeho, co nikdy žádný mít nemělo. ‚Zapálení fotbalisti‘ – jedinci, co se nechají strhnout ideálem a v mozku se jim urodí: tak do toho jdu. Nadšenci, kteří chtějí patřit a nikoli patří, protože ti co skutečně patří do toho byli dotlačeni a nikdy si to nevolili. V tom je ten nejzákladnější rozdíl, však problematicky pochopitelný. Využití původní a okrajové myšlenky k uplatnění sociálních ambicí, které mají tentokrát dominantní a nikoli sebeobranný ráz, jak tomu bylo u základu. Prakticky: současní Anonymous se otočili o 180°, či ‚změnili pohlaví‘ (právě proto, že původní Anonymous žádné neměli – v tom je onen skrytý humor), kdy takto změněné symboliky se v současnosti chytlo neuvěřitelné množství sice opět neoromantických, však zcela destruktivních jedinců, co chtějí stvořit hrozbu. Prakticky základní Anonymous skončili s první prezentací pro kohokoli, protože tu už neudělali Anonymous, ale dělali jí....Anonymous. Ten přechod není viditelný a paradoxně každý účastník ať už s maskou, či bez ní se za Anonyma považuje. Nelze mu to upřít, protože původní idea nikdy nebyla nastavena restriktivně a nedefinovala člena, protože opět: bylo to krajně volné sdružení weirdů, co OPRAVDU nechtěli být poznáni. A o tom to celé je.

Každá současná akce je zviditelněním, což je zcela v rozporu třeba už jen s comixovou předlohou, která byla brána ironicky a ne tak dogmaticky jako jí berou aktuální Anonymous. Původní Anonym nemá profil na žádné společenské síti, nechodí demonstrovat a je z principu izolacionistický, nemá žádnou potřebu vůči vnějšímu světu, protože všechny své potřeby si uměl buď sám, či za minimální spolupráce se znalejším realizovat a jeho cílem bylo, aby nikdo nepřemýšlel, jestli se vnějšku dotknul, či ne, tedy cílem bylo nedat o sobě vědět jakkoli. Už i IRC bylo diskutované...na počátku.

Jsou či nejsou dnešní Anonymous tím čím být mají? Bohudík nelze určit, protože není šablona a to je poslední stopa po...Anonymous. Anonymous fail...