Nenapravitelný

 

Sociální, respektive kolektivistické cítění stojí a zde přichází ústřední Koukolíkovo pomýlení: nikoli na vzájemné ohleduplnosti jak je dnes upřednostněno z důvodu masivně prorostlé pacifikace do vnímání reality, ale na funkcionalistické rivalitě zcela spontánně selektující dle unikátní výkonnosti. On už i Darwin učí, že ohleduplnost je první krok k sebezničení, protože ‚míti ohledu‘ je technicky apel na druhou stranu, aby jednala ve stejném duchu a bylo dosaženo kompromisu. Je to jednání stojící na víře v externí organismus a přesně to je onou iracionalitou, která popírá tlak na progres per jednotka, protože akceptováním, přijetím a podporou jiného organismu logicky omezuji organismus vlastní, což nemusí být sobectví. Může jít jen o zcela pochopitelné soustředění se na vlastní vývoj, či svůj výsledek stejně jako je to ve sportu. Čeká sprinter na svého kolegu při závodech a dává mu ze slušnosti přednost, aby ho netraumatizoval, že on sám ho předběhl? Dle Koukolíka by nejspíš měl, nechce-li působit za deprivanta...

Deprivant. Vulgární slůvko psychologů útočně deklasující každého jedince mimo jimi nastavenou normu a označení za citového deprivanta, či emočního frustranta patří ke společensky deklasačním vrcholům v rovině pseudointelektuální vrstvy. Jednoduše: neexistuje emoční, či citová norma a po pravdě – dnešní doba je přehysterizovaná, emočně nadužitá a kontraproduktivně citově vybičovaná. Je to z důvodu, že současná dlouhá perioda bezválečného stavu nemá faktické celospolečenské vzruchy a tak je aktuálně konzumní kultura tlačena do demonstrativní citové exhibice striktně v rovině optimismu, jemuž se propagandisticky říká ‚pozitivismus‘ a nachytalo se na něj nespočet většinou (nikoli pouze) jistým způsobem nestabilních femin dle sebe opravdu v Dobro věřících. Jednou z nich je právě i Koukolík, který tak nijak nekoliduje se zavedeným trendem, že většina víc jak padesátiletých intelektuálů mužského pohlaví se mění v tomto věku v mentálně ulepené ženy po přechodu tlačící právě na tu ústřední ohleduplnost, která zajišťuje jediné: pacifikované prostředí pro zbytkově patriarchální správu, která je však fakticky skrytým matriarchátem, protože opět: upřednostněný jsou týlové, nikoli útočné hodnoty. Místo expanze ohled. To je podstatou matriarchátu a jeho napření se do stabilizované konzumnosti bez konfliktů.

Býti deprivantem a ještě v rozměru asociálním není tak žádné objektivní negativum. Je to kalkulativní urážka těch, co o sobě uvnitř pochybují a tak se orientují na velká a masová společná stání, která by bez vzájemné ohleduplnosti nemohla přežít. Vzájemné! Nikoli obecné. Ti - a já nemám důvod zastírat, že tato ukřivděná zvěř se koncentruje primárně mezi socialisty - používají deklasace: ‚asociální deprivant‘ zcela programově, protože tak na svou stranu jak přitahují automaticky souhlasící (pro mnoho lidí je každý, kdo nevyhovuje jejich představě o ‚kvalitním člověku‘ deprivant – sociální nacisté), tak odebírají svému cíli možnost vlastní obhajoby, protože jak dokážete, že nejste emoční deprivant? Začnete se šíleně smát a hladit nejbližší koťátko? Ano, pak jste již za šilence kompletního, takže tento Koukolíkův útok je velmi kvalitně PODLÝ a problematicky napadnutelný. Tváří se natolik oduševněle a pozitivisticky, že naprostá většina lidí Koukolíka pochopí za jakéhosi mesiáše ‚dobré perspektivy‘, ale nikdo, opravdu NIKDO si nedovede představit svět složený z aktivně ohleduplných plošně. Šlo by o dokonalou ztrátu soukromí a to nikoli jen v rámci existenčního prostoru, ale hlavně v rámci prostoru mentálního; Koukolíkův pozitivismus by vyhladil sobectví, které je dnes zcela pochopitelně diskutováno, které ale zároveň je ústředním motorem samotného vývoje...

Koukolík není hloupý, není arogantní a omezený je jen z části. Koukolik je v součtu velmi dobrý člověk a jistě i hovor s ním může být příjemná záležitost. Přesto: jeho pohled je utopický, iracionální a jde jen o vyústění skryté potřeby nás všech, co bychom rádi svět kultivovanější. Koukolík nic nepřináší, ale ani nebere. Takže je třeba hledat logičtější náhledy na asociálnost ve společnosti, která má z mého úhlu poněkud hlubší kořen, než je ono současné masové prospěchářství vládních činitelů. Prostě jen názor...

 

Vložil si tabákový smotek mezi rty a zapálil ho benzínovým zapalovačem, jemuž se ukrutně tenčili škrtací kamínky. Pak se z pod helmy široce usmál. Na vnitřní straně kovoplastové skořepiny kryjící mu lebku hrála empétrojka skotské dudy a bubny tak tiše, že slyšel i cvrčky vzdálené desítky metrů. Ničemu to nevadilo a byl to spíš jen stín hudby, tiše mu ulehčující neustálou samotu.

Usmál se proto, že si vzpomněl na svého děda, který umírající sice na rakovinu plic, nic neztratil ze svého zápalu v lebce a přerývaně – co chvíli nasávající z kyslíkové masky – nadšeně mu sděloval, že to tušil už na začátku století. Svět bez peněz a bez států byl prý dávný sen tehdejších anarchistů, lidí z časů, kdy i děd byl mladý a lidé tehdy žili pohromadě. Anarchisté minulosti o dnešním dni snili a malovali si ho jako harmonickou společnost dokonale svobodných lidí, které nikdo v ničem neomezuje. A až sem to trefili. Bohužel ale – jak děd zapáleně a dokolečka opakoval – zapomněli na tu druhou část. Na pokračování, které dnes přísluší jemu, stojícímu zde v odpočinku, kouřícímu a poslouchajícímu dávné dudáky tiše ždímající kozí měchy pod helmou.

Lidé byli dokonale svobodní. Peníze už dávno nikdo nepoužíval a neexistoval stát, který by kohokoli šikanoval skupinovým názorem. Lidé postoupili na úroveň šikany daleko přirozenější. Na vzájemnou šikanu přes vlastní věk a kolikrát už viděl ono dávné a biblické heslo nad Geront hnízdy: CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU? Geronti byli dle sebe v právu a stále víc a víc pěstovali vlastní jednotky mladých. Pochopili, že vlastními silami se neubrání všem těm, co stáli proti nim z důvodu potřeby vlastního prosazení se. Produktivní. Geronti proti Produktivním, dva nesmiřitelné tábory. Dvě dominantní skupiny dneška, obě vítězící a obě prohrávající zároveň. Ohleduplní versus Perspektivní.

Ohleduplní, tedy starci přirozeně umírali a byli limitováni svou vlastní degenerací. Oproti tomu Perspektivní propadali degeneraci, takže problém Perspektivních v nejvyšším věku této skupiny byl, že plynule přecházeli v Ohleduplné a mezi Geronty. Perspektivní měli děti, mladé děti, ale i Geronti ještě někdy zvládli počít, takže i Geronti si pěstovali mladé však v daleko řidším množství. A problém mladých Gerontů byl v tom, že utíkali. Pokud starci svého mladého nezlomili k otrocké a dokonalé poslušnosti, utekl jim ten k Produktivním. Naopak zase od Perspektivních utíkali lidé ke Gerontům. Nejčastěji na základě osobního alibismu, že jim sdělí, že není potřeba bojovat, pokud ustoupí. Fakt je, že polovina těchto dezertérů svůj útěk do stařeckých řad nepřežila, protože Geronti je odsoudili za předchozí zločiny proti lidskosti a popravili je, ale sem tam byl dezertér Produktivních natolik při smyslech, že se infiltroval v maskování přirozeného vzhledu a fungování Geronta, které měl samozřejmě nasledované z předchozích bojů. Docházelo tedy k oboustranné a neustálé výměně lidí, byť nijak frekventovaně v rámci lokalit.

A proč vlastně válčili, když se mohli domluvit? I tomu se děd se svým kyslíkem smál. Protože byli tak dobří, že práce vlastně zanikla. To byl ústřední bod toho všeho, co se dnes dělo – člověk byl prostě zbytečný a neměl uplatnění. Nemusel hladovět a mohl se bavit do nekonečna a po pravdě, po roce 52 to i nádherných 7 let fungovalo. Podle dobových záznamů to byla nejvyšší perioda lidského druhu a on s tím může jedině souhlasit. Pamatuje si ty roky a také si pamatuje, jak to celé začínalo.

Osamocenými, nečekanými a zpravidla neuvěřitelně brutálními útoky jednotlivců, od nichž by to nikdo nikdy nečekal. Ti lidé u svého amoku a násilí proti ostatním chtěli zemřít, takže možná proto ta brutalita. S tím se ale počala spojovat i strmě rostoucí křivka sebevražd. A zpočátku to nikdo nechápal, protože zásoby byly rozdělovány dle potřeba a každý mohl mít cokoli, na co si vzpomene. Však až když se trend už opravdu nastartoval, útoky počaly růst skutečně vzhůru a ze sebevraždy se stala dokonce globální móda celého jednoho kulturního směru, pak konečně se počaly proti rostoucímu strachu těch ještě příčetných publikovat informace, že oba tyto jevy v dokonalé společnosti jsou následek fatálního neupotřebení člověka a reakce na finální potlačení živočišné potřeby skupinově kooperovat.

Ono dívat se na sport, soutěžit ve hrách kdykoli si jeden vzpomene a zvolit si nespočet zájmových kroužků člověka prost nenaplní a tak řada hlavně mužských jedinců splňovala ‚občanskou aktivitu‘ s klesajícím zájmem v čase a z mnoha z nich se stali buď narkomani, nebo alkoholici unikající do vlastních abstrakcí, aby se posléze odevzdaly medicíně s jejími pokusy je opravit. To ale byli ti předvídatelní, ti co problém nedělali. Daleko horší byli ti, co si házeli s míčem do posledních chvíle, smáli se a dokonale předváděli ‚zajíčka ve své jamce‘ až do momentu, kdy se s úsměvem omluvili, že se musí dojít napít a během několika sekund se vrátili s naprosto odlišným výrazem ve tváři, plynule vkládající hlaveň automatické pušky do prvních v překvapení otevřených úst dítěte, aby následně a bez okolků zmáčkli spoušť v tom prvním z nespočtu následujících výstřelů. Ti byli problémem a nikdo nepřišel na to, jak je odhalovat. Byli neodhalitelní a byli snad všude. Stejně jako ti sebevrazi organizující se přes sociální sítě, u nichž však nebylo možné určit, kdo to myslí vážně a kdo se jen baví v rámci popkultury. Zabít se nějakým okázalým způsobem, respektive o tom spekulovat patřilo k ‚dobrým mravům‘ a ten kdo nechtěl být zpátečnický posera, musel mít svůj způsob sebevraždy zmáknutý do detailu. Přesto byl problém v tom, že nakonec se svého navrženého zpracování nikdo nedržel, protože se přestal držet i ruky partnera jakmile se dostal třeba jen deset metrů nad zem, kde s nadšeným ‚Geronimóóóó!‘ a rozběhem opustili tuto výšku k zemi za vlastní gravitace. Bylo to příšerné a prakticky každý znal někoho, kdo v rodině takového sebevraha měl, pokud to tedy nebyla rodině právě jeho vlastní.

No a tehdy se ukázala rychlost myšlení Gerontů. Byli na tyto společenské projevy daleko citlivější a tolik se jim nevěnovali. Geronti se prostě ani nezabíjeli a ani nezabíjeli nikoho kolem sebe, ale na místo toho počali tvořit jakési spolky ‚domobrany‘, které obsadily všechna distribuční i producentská centra v rámci infrastruktury. Prý z důvodu, že občas někomu ‚hráblo‘ i v duchu, že za ten ‚nekonečný dostatek‘ můžou právě ty zcela automatizované a autonomní provozy, nedělající nic jiného, než produkující to, co lidé potřebovali. Takový nadšenec se v tichém chichotání oplácal výbušninou a pak se s hlasitým ‚Uráááá!‘ odpálil mezi tiše pracujícími linkami v jakémsi nepochopitelném pocitu, že jim to dal sežrat. Strojům?

Ne, Geronti to pochopili správně, že infrastrukturu je třeba chránit, o tom nepochyboval už ani on dnes. Co, ale Geronti nepochopili byl fakt, že Produktivní si z nich brali příklad a po pravdě: mnoha mladším mužům přišla ochrana čehokoli daleko zajímavější, než ‚zajíček ve své jamce‘, či celoodpolední ‚hula-hula‘ závod. A dokonce to vzali s takovým nadšením, že se zorganizovali a dokonce trénovali skupinové písně s tím, že Gerontům udělají radost, jak dobře to umí oni, jejich vlastní krev. Nikdo netušil, že právě to bude kámen úrazu.

Gerontům správa prostředků dokonale vyhovovala, protože získali jakýsi pocit neohrožení, když ovládají technologická centra a jakmile k ním tak ‚chrabře‘ zorganizovaní Produktivní nakráčeli, že tu ochranu majetku za Geronty převezmou, dostalo se jim jen slušného poděkování za nabídku, pochvaly jak hezky jim jde spolčená píseň a hezké otočky vzad, protože ano, Geronti, to zcela zvládnou, protože jejich počet jim umožňuje při plnění služby klidně zemřít, což Produktivní prý nesmí, neboť jich je kriticky málo. Ti prý musí žít dál a ideálně hrát celý den ‚hula-hula‘. Pro budoucnost! Tak to Geronti říkali a dle pozdějších vyjádření Produktivních to říkali jasně jízlivým a posměšným hlasem.

A někde v těchto měsících počátečního matku se to celé startuje i pro něj. Živě si ještě vzpomíná, jak probíhaly první střety s Geronty hlídajícími potravinová centra; jak v mladickém zápalu a s šátkem přes obličej metal první kameny na ostrahu Gerontů a živě si vzpomíná na svého prvního molotova, který trefil nějakou babku po sedmdesátce, kterou pak museli zalehnout tři jiní Geronti, aby jí uhasili. Živě si vzpomíná na hádky doma, kde jeho děd sípal na jeho otce, ať ho tedy oddělá, že je stejně kripl s rakem a že on prostě JE Geront, co kdyby mohl, tak s těmi ostatními hlídá potravinová centra, protože pro něj je ten vývoj POCHOPITELNÝ!

Starých bylo opravdu ohromné množství a jasná většina ve společnosti, takže měli pocit z práva na to určovat, jak bude chod společnosti vypadat. Neustále a na dálku vykřikovali něco o tom, že je to ‚demokracie‘ a že Produktivním dají naprosto všechno, co ti budou potřebovat. Jen ať se dál a v klidu věnují zajíčkovi v jamce s nejmladšími...

Celá ta separace proběhla během necelých tří let. Četl ještě dnes občas nalezené články o tom, jak nesmyslný je tento konflikt pro Geronty ohánějícími se sociologií, protože lidstvo prý o tomto stavu globálního dostatku bez úsilí vždy hluboce snilo a levičáci si na tom stavěli celé politické strany, takže PROČ planetou zuří tento uměle vyvolaný konflikt pouze jednostranně ničící technologický vrchol druhu Homo Sapiens?

On na to odpověď měl. Stejně jako jeho již dnes mrtvý děd. Dejte centra Produktivním. Nenuťte je pasivně vegetovat. Dejte jim nějaký, jakýkoli smysl života a oni si ho budou hýčkat, protože když to neuděláte...

Netypicky levou rukou si vyndal ze rtů doutnající cigaretu a pravou sáhl na pravé rameno, odkud sňal svou automatiku EFX 37, která kdyby měla zapisovatelnou pažbu, měla by tam číslo 118. Gerontů. Vlastníma rukama. A to měl ještě velmi velkou perspektivu, stále byl mladý. Měl tu zbraň rád. Dávala mu pocit, že skrze ní tvoří svět lepším. A ne jen pocit. Dávala mu jistotu, že on je v právu. Absolutně. Tu si mohl ostatně stvrdit velmi často, protože na mnoha dnes již opuštěných dětských hřištích se obruče ‚hula-hula‘ stále ještě válely. Už není dítětem...

[Rozhodně nejsou důležitá slova, důležité je schéma, které v roce 2012 oficiálně nabízí český statistický úřad jako i matematicky propočítaný výstup – já se prostě nehádám...]

 

 

Bojíte se budoucnosti? Nesmysl. Budoucnost totiž bude i když strachy zemřete, takže logicky: není se čeho bát. Je potřeba přežít, prosadit se udržet od počátku nastolený trend. A co je v rámci vývoje naprosto nutné: zbavit se konzervativnosti a lpění na sebou dosaženém. Vše dosažené musí být překonáno, to je základní princip liberalismu, který dokonale funguje i v rámci současného neodarwinismu plynule adaptovaného na nové podněty, výsledky a pochopení. Tak jako vždy před tím: největším nepřítelem člověka je strach. Ale k samotnému člověku:

Nacházíme se v 21 století po Kristu, což je uměle stvořený rozměr lidského progresu postavený na historickém mýtu. Nic důležitého. Fakticky jsme to dotáhli k nějakým 350 000 let s původem v Africe, což ale také není nic důležitého. I ten vzpřímený savec se nevyskytl, ale vyvinul, takže jak jdeme cestou vzad, tak se přihrbujeme tak dlouho, až po těch čtyřech vlastně lezeme a vláčet osmdesát kilo živé váhy na čtyřech není úplně praktické a je to funkční jen pro dominantní savce ovládající prostředí, což nám mizí v momentě, kdy se zemí zase rozduní těžké končetiny dinosaurů, kdy je náš člověk už asi deseti a dvanácti kilovým savcem, žijícím na pomezí dne a noci a skrývajícím se v mangrovech, protože je to posera a mrchožrout. Ale i tenhle tvor se vyvinul, takže můžeme jít ještě víc vzad. Fortelný počtář to prostě dotáhne na miliony let vzad až k těm prvním organismům, co svůj odpad v podobě kyslíku vypouštěli do v té době přirozené atmosféry z oxidu uhličitého a dusíku. To je přirozený model atmosféry pro naši planetu, jistě. Miliony a miliony let vzad - vývoj člověka, který nyní ve filmovém efektu otočíme na druhou stranu a jsme opět v 21 století, na samotném konci tohoto vývoje.

Zaostříme ještě víc a fakticky se podíváme na toho tvora, co si pyšně přisvojuje planetárního vítěze, abychom zjistili, že již nikoli desítky, ale celé stovky let jede v industrializaci – podpůrném procesu anorganiky – tak masivním, že mu to umožnilo postupně se začít odpoutávat od svých animálních základů. Srst je už dávno nahrazena oděvem, zvířata se už nehoní, ale v rámci domestikace chovají a že je s člověkem ámen definují katoličtí misionáři nasazující model koitu tváří v tvář, protože dle nich je držet samici za její pánev a shora se jí zakusovat do šíje nedůstojné a při sexu je třeba hledět druhému do tváře. To je věc, kterou standardně neumí žádné zvíře, takže jakmile začal člověk souložit přednostně tváří v tvář, přestal být technicky zvířetem.

Trend odtržení člověka od zvířete však dosáhl v současnosti zcela pochopitelně nejvyššího stupně, který ale díky na začátku zmíněnému: musí i dál pokračovat. Pokračovat v duchu dosavadní evoluce, která započítává i externími vlivy s člověkem spojenými, takže důsledky industrializační pohodlnosti existence, sečtené s mentalitou stále víc stojící na intelektuální abstrakci formují druh Homo do modu ne-zvířete. V cosi stoupající nad dosažený standard průměru fauny a protože to nemá s ničím srovnání a žádný jiný podobný druh na Zemi neexistuje, není možné říct, že je to špatně, či dobře. Je to prostě...vývoj.

Následně nejmarkantnějším projevem tohoto lidského trendu je zcela pochopitelná a dosavadně atypická ztráta pohlavnosti, který se dosavadně odehrávala jen u daleko méně složitých organismů, zpravidla endemické orientace. Člověk nemající predátora, realizující svou existenci do bezzátěžového módu vegetativnosti a jakkoli nebojující jako celek o své území z prostého důvodu, že může vyslat technologie prostředí pro něj kultivující, opouští přirozeně pohlavnost, dualitu, která byla původně nastavena v rozměru určité části nových plodů zformovaných do mužské verze. Však stále za konstantního faktu, že první týdny prenatálního stádia je každý lidský plod ženou. Muži jsou lidská nadstavba, určitý prostředek koncipovaný pro prostředí, kde je třeba podávat vysoký fyzický výkon, podstupovat zátěž a zvládat traumata na těle i na duchu. Toto vše však současná společnost odstranila, takže absolutní logika velí vyhodnotit muže jako fakticky nepotřebného, tedy určeného k zániku. Je to dlouhodobý trend, takže již stovky let probíhá a už před mnoha staletími se část mužů orientovala na práci mozkem víc, než na práci tělem. Technicky a v rámci zavedeného mýtu byl Ježíš prvním, zaznamenaným metrosexuálem, protože v rámci lidské ‚moudrosti‘ kázal v trendu vzájemného pochopení a tolerance. Tedy máme naprosto zřetelný průkaz, že již před dvěma tisící lety byl muž dílem orientovaný k ženské mentalitě podpory primárně týlu. Nikoli útočný a agresivní, což byla do té doby jeho přirozená poloha. Ostatně to je i tak nějak společenský start celé feminizace lidského druhu, protože církev beroucí si Ježíše za vzor následně aplikovala dva tisíce let restrikcí na násilnost, která je prakticky dodnes dána klasickým Desaterem (či náboženských ekvivalentů) zakomponovaným do i současné, standardní výchovy. Ergo: muž zaniká již více než dva tisíce let a tak dnešní forma již naprosto čitelných metrosexuálů směřujících k dokonalému unisexu je jen a jen poctivý a dlouhodobý vývoj v čase.

Lidé se bojí zániku mužského pohlaví. Boří se jim ona křehká konstrukce sebou vnímané reality, jejich svět je postaven dualisticky a oni na tomto urputně bazírují, protože nejzásadnějším rysem lidské mentality je víra ve vlastní obraz světa. Musí tomu tak být v zájmu zachování právě psychické integrity. Přesto mužský model pohlaví je objektivně překonaný z důvodu nevyužití v původní koncepci, takže kam a jak se posune člověk, když muž zaniká?

Feminizace bude hladce pokračovat. Zcela bez ohledu na názor jednotlivců, či přání skupin. Je to globální trend o něco zbržděný v rozvojových zemích, neboť tam se mužské pohlaví vždy využívá o něco déle z důvodu nízké industrializace a nasazených technologií. Přesto i rozvojový svět dospěje do komplet femina modu a tak se líhne nejdůležitější otázka: jak se budou lidé dále množit, když základem zygoty a nového plodu je penetrace vajíčka nejrychlejší spermií, že?

Musíte chápat nad principem. Vzít v potaz, že každý muž byl na počátku svého vývoje v prenatálu ženou, pochopit, že žena je prototypem lidského druhu a tak i následně akceptovat, že 92 dní tvořící se spermie v chámovodech je...původně masivní ženské vajíčko nasekané jak cibulka do specifických mutací, které posléze v mužském principu jak projektily vystřelovaly směr ženské vejce, překonávajíc cestou nástrahy kyselého prostředí, bojující mezi sebou o vítězství. Toť podstat mužství ležící v kvalitě i funkci spermatu, takže pokud vzhledem k výše zmíněnému muž ve svém principu zaniká, nezbývá než i útočnou formaci v počtu statisíců sloučit zpět do původního, zcela v duchu globálního femina trendu. Opět do vajíčka. Vajíčko proti vajíčku totiž poskytuje naprosto rovnocennou mutaci jako dnešní model spermie penetrující vajíčko a jediné, co tomuto monopohlavnímu modelu chybí je schopnost prolnutí právě přes onu dosavadní penetraci. Tedy jak suplovat penetraci?

Člověk poslední dva tisíce let nejvíce pracoval na rozvoji technologií podporujících industrializaci. Stvořil lis z výšky dopadající na kov, nahrazující kováře s jeho kladivem. Stvořil tank pálící projektil v síle tisíců dřívějších kopiníků, co museli napnout svou vlastní sílu, aby ratiště poslali vzduchem. Člověk technologií nahradil muže natolik dokonale, že ten je již dlouhá desetiletí jen obsluhou svého vlastního principu, tedy síly přesunuté do...anorganiky. A přesně to i bude náhradou penetrace spermie do ženského vajíčka, protože člověka má díky svému vývoji plnou možnost suplovat agresivní průnik zcela hladkou, pochopitelnou a ověřitelně funkční cestou anorganického, nikoli organického propojení. Dvě ženská vajíčka se prostě propojí laboratorně, nově s možností každí z obou matek poskytnou možnost plod odnosit, či naopak jen jedné z nich, pokud ta druhá potřebu nemá. Antikoncepce pak samozřejmě zcela odpadne, protože již dnes je prokazatelně organicky škodlivá a sex nedozná úbytku ani kvality, ani intenzity, protože nové, ženské páry nebudou mít s čím srovnávat a budou mít pocit, že jejich emoční intenzita v plebejsky používaném pojmu ‚láska‘ je naprosto plnohodnotná. Samotný koit se zjemní z penetračního na dotykový, což ostatně není žádné novum a jde o standardní praxi i současných, lesbických párů.

Budoucnost je stále zcela otevřena i bez přítomnosti muže a vrcholem evoluce lidského druhu bude dosažení faktického unisexu, což je pro nás dnes nepředstavitelné, pro muže pobuřující a odmítané i většinou normálních žen. Žijeme v periodě stále s masivní vazbou na minulost, žijeme ze vzpomínek. To samozřejmě můžeme dělat i dál, protože to nemá naprosto žádný vliv na vývoj.

Výše udané je pro mne prakticky jistým trendem a jsem zcela zvyklý na většinový odpor k tomuto modelu právě proto, že popírá dnešní dualismus. Přijmout to jako teoreticky možnou alternativu není zcela snadné, zvlášť pro muže, protože to popírá jejich vlastní...zbytky původní pudovosti. Nemám s tím problém.

Pouštět se do s tímto trendem kráčející protetiky, která i ty budoucí čistě ženská těla postupně přetransformuje do anorganického rozměru, který jednou ve velmi daleké a hypotetické budoucnosti vytěsní i potřebu organické mutace nebudu. Prostě jen za sebe sdělím, že další fází po anorganické existenci je už jen čistá existence. Bezpohlavní, nezatížená tělem, prakticky extrakt dominantního lidského smyslu, kterým je intelekt a který oproštěním se od pohlavnosti i tělesna zcela pochopitelně přejde do kolektivní funkce v podobě jediného mozku, kde každá individualita je jeden neuron. Taková lidská existence pak není zatížena už ani prostředím a zůstává jí poslední překážka: gravitace. Samotný, vesmírný princip...

Já myslím, že JE to izy a pochopitelný, ne?

 

Myšlenka jako střela asociuje povýšenost, protože je nabízena rychlost – malé. Myšlenka jako projektil už sedí, protože v matrixovském efektu lze proces zastavit a ve vizuelně erotickém módu obkroužit v čase zamražený objekt. Odstranit onu rychlost bouřící animalitu a v analytickém duchu pohledět na onen zastavený proces, který je jinak...dokonalou, lidskou zbraní. V klidu si zapálit...

Zabít. Ano, to je první význam, který nás, usazeni v křesle vedle v prostoru zavěšené myšlenky, napadne. Pak se začneme smát, protože nám dojde, jak legrační je dnešní společnost ve svých ubohých pokusech o cosi zvané ‚demokracie‘. Jak trapný a alibistický je to pokus zastavit myšlení a pokusit se srovnat ho do stejné roviny. Pak nás napadne vulgarita. Nasrat. A na tváři nám vyraší široký, temný úsměv lavírující na ideálním pomezí zla a dobroty. Ani jedno totiž neexistuje a to víme zase jen my, sedící v křesle a do vesmíru kolem sebe vypouštějíc kroužky bílého kouře. Odklepneme a vrátíme se k původnímu: zabít.

Zabít oponenta v jeho názorovém pokusu, protože kdybychom mu dovolili názorovou realizaci, měli bychom daleko víc práce posléze ničit jeho ohniska nákazy, infekce aplikované subjektivity, což by mohlo přerůst až v dlouhou, zákopovou válku perspektivně dojíždějící na suroviny. Zabít. Hned a na místě s tím, že je absolutně nutné dokonale mířit. Nikdy nám nešlo o city, či o pocit dopřát oponentovi nějaký prostor. Vždy a striktně šlo o jediné. Zabít. Instantně, definitivně, efektivně. A proto se myšlence musí říkat ‚dum-dum‘, tříštivá střela po nárazu.

Kdy vlastně vyvstal ten přechod člověka od reálně vraždícího k člověku zabíjejícího argumentačně a nakolik se to dá považovat za vývoj – evoluci, když faktická evokace je v trendu sublimace? Není to vývoj, je to z nouze cnost, protože člověku bylo odebráno právo na fyzickou realizaci umístěním do postindustriálního světa bazírující na ultimativní vegetativnosti, čehož je ona ‚demokracie‘ dokonale logickým produktem. A tak mu nezbylo v rámci průměrného unika, než pouze myslet. A začít používat své myšlenky jako střely, protože faktický lov zmizel. A pud dominance je v úrovni gravitace. Nepopiratelný, funkční, primární a spontánní. Jádro animality transformované do moderních podmínek. Logika znějící rytmem nabíjené pušky, která prostě musí vystřelit, aby se nestala tupou a zbytečnou holí, nošenou u boku. Headhunters...

Vyfoukneme kouř a dlouze natáhneme nosem. Fetiš. Radost. Dokonale funkční obsese a pro pravého nemožnost nikdy vypnout. Abstraktně divoká lebka zuřivě klapající čelistmi v nepříčetném vzteku, že nemůže prorvat světu hrdlo ráze, zuřivý pes mimo příčetnost, co pohrdá vlastní existencí pro jasný cíl vítězství. Ztráta sebeintegrity a dokonalá koncentrace do vytvořeného projektilu....ááá, zvonek. Přerušení. A k našemu křeslu se blíží druhé. Laskavý muž středního věku, kouřící poklidně lulku, zodpovědný a kulantní každým svým místem. Slušně kývne na pozdrav:

„Pokud je toto podáno jako sebeobhajoba, tak to musí projít prvotní deklasací, protože člověk je uzpůsoben k tomu, aby nikoho nepředjímal v myšlení nad sebou, protože tak se tvoří existenční postoj. Takže po znehodnocení - které je logické – musí přijít obecnější fráze. Vyhodnocení nabízeného postoje v kolektivním duchu a pokud by bylo alespoň nějak akceptováno, že jde o mentalitu, zákonitě musí přijít opět ona plošná deklasace. Ideálně v rozměru buď psychopata, což je individuální klasifikace. Lépe však v pojmu ‚sociopata‘, což je už zajímavé slůvko nabízející trendem odpůrce lidské morálky jako celku a tedy certifikaci jedince za komplexně nepříčetného. Neschopného pochopit žádný fragmentů morálních pozitiv. Shrnuto a jednoduše řečeno: já bych to nezkoušel...“ A usměje se.

Poděkujete mu úklonou a necháte ho zmizet zase do ztracena. Couvá od vás přesně v tom duchu, v jakém se k vám přiblížil a dál vypadá nevzrušeně, slušně a upraveně. Dokonalý gentleman.

V klidu si protáhnete rty běžným promnutím jich o sebe a po tichém mlasknutí si mezi ně zas vložíte filtr. Uznáte, že ten člověk má samozřejmě pravdu a tato pochopitelná rizika tu jsou, však...vzpomínáte si na předcházející úvahu, kde to bylo pudové klubko nezřízené agresivity, která tak příjemně mrazila pod žebry. Vzpomenete si i na to vulgus slůvko, které jste pronesli před tím: nasrat! No a to vás definitivně vrátí tam, kde jste před tím začali.

Obrátíte se pohledem ke střele levitující stabilně v prostoru a sekundu po tom, co vám na tváři opět vyklíčí onen široký, ďábelský škleb...necháte střelu vybuchnout do desítek vlastních projektilů, co se šíří všemi směry...

Zabít! Jáj!

....lol

[autor to po sobě samozřejmě nečetl, protože pak by to nejspíš nepublikoval, ale opět to smazal, protože podobné erupce na mozku u něj nejsou vzácností, takže všechny chyby jsou v tom správně a napsal je on. Já bych řekl, že to musí být strašlivé hovado, fakt.! :)]

 

Nikdy nevěřil, že to bude obyčejná sklenice pomerančového džusu. Přesto ještě před sekundou byl v zásadě spokojeným, až bohémským samcem, který si svůj kredit nesl fakt s grácií a sem tam přeřízl i ženskou úplně mimo vybraný cíl sebou jasně schválený. Byl elita. Vyvolený. Geneticky dokonale stabilizovaný. Focený a oblíbený. Společensky úspěšný. Byl nad věcí!

Takže jak to, že sotva co dotekla poslední kapka právě téhle ovocné šťávy v obyčejné chodbě bankovní instituce, kde široko daleko v tu chvíli nebyl nikdo, rozeřval se náhle prostor táhlou sirénou a jeho okolí zaplnilo sytě oranžové světlo, které až oslepovalo? Neudělal vůbec nic a jen tu sklenici stále ještě držel. A přesto někde tam v dálce, zcela mimo jeho dosah se jeho vlastní bankovní účet dotočil na nulu. On věděl o co jde. Viděl to již mnohokrát na panelu, často se nad tím bavil sám, či s přáteli, jak ti překvapení nýmandi náhle strnou uprostřed pohybu, když celý svět odhalí, že jsou dokonale švorc. Viděl to a tak věděl, že ta chvíle než se rozkouká, je přesně ta perioda, kde v jeho nejbližším okolí vylítlo ze zásahové služebny komando, které stojí jen na tom, že dotyčného dostanou. Kdyby unikl, tak by bylo komando okamžitě rozpuštěno a nahrazeno jiným. Nesměli zklamat stejně jako on nesměl, takže pokusit se o útěk a stále ještě v částečném oslepení...jsou to jen typy jako on, co se snaží nějak uživit a nedostalo se jim holt kvalitního početí jako jemu, takže byli impotentní a ploditelsky nefunkční. Proto museli dřepět ve služebně a čekat na poplach, kdežto on se mohl promenádovat a ještě přemýšlet, jestli ten poslední ženský model za tu námahu vůbec stojí. Stačilo mu projít a jakákoli žena by mu slíbila vše co má, odevzdala majetek a dělala mu otrokyni jen proto, že by byl...ochoten. Ne, to nebyla služebna, takže utíkat nebude, protože účty těch co v komandu slouží jsou doslova vypoceny ve stupidním očekávání dalšího, co nedokázal vybalancovat svou existenci na dokonalou udržitelnost.

A už je i zaslechl. Z obou stran chodby dusot vysokých bot, plus ono vrzání bojových obleků z neprůstřelné látky obsahujících pancíř. Měli helmy, to věděl určitě a pach oleje ze zbraní k němu dorazil o sekundu dřív, než mu ten první obrys, který počínal nabírat detailů s rozběhem a plnou silou kopl z boku do kolene, takže se mu podlomila noha a pohár s pomerančovou šťávou vylétl vysoko do vzduchu. To ho ale už z druhé strany chytla ruka za vlasy a vší silou ho táhla k zemi směrem, kterým by stejně padal. NO a jako vrchol mu nějaký jiný mamlas ve wrestlingovém stylu skočil celým trupem na hlavu, což byl asi pokyn pro dalšího, který něco podobného opakoval od jeho pasu dolů. Řekněme, že šest sekund o vzájemného vizuelního kontaktu a on tu leží zcela znehybněný, nemůže dýchat a několikery ruce mu zkoumají kapsy, jestli tam nemá...zbraň hromadného ničení. Už i to se stalo, že podobný případ jako on byl ‚připravený‘ na zásah a tehdy mohli v přímém přenosu sledovat i asi nejslavnější počin zásahových komand, kdy sedm těl dokonale na červeno vymalovalo jednu původně bílou místnost. Nenašli ani jednu celistvou čelist, fakt.

Ten vůl na ksichtě ho ale počínal opravdu hrubě prudit, protože se nemohl nadechnout. Napjal se a nadechl se i přes textil toho, co mu ležel těle. Hodlal povstat, protože tohle by už opravdu stačilo...

„Stačí jeden centimetr a roztancuju tě proudem tak, že z tebe to sperma vylítne samo, frajere...“ ozvalo se mu ucha naprosto suše a v klidu, kdy podle všeho to byl ten mameluk, co mu ležel na horní části těla. Měli to zvládnutý. A on pochopil, že se třást by je asi mohl. Byl zcela jiná proporce, než tihle normální impotenti společnosti, kteří mohli leda tak čekat pořadníky na výchovu sirotka z rozvojového světa, kterých ale bylo tak málo...

Ten zasahující ozbrojenec si asi v helmě četl jeho profil, protože jak věděl, tak od alarmu mají jen sekundy na zásah, takže se informace předávají za pochodu. Takže pochopil i jemné záškuby na svém těle, protože ten co mu vyhrožoval elektrickou ejakulací a čtoucí jeho profil se asi bavil nad jeho úspěchy a protože to byl svět, kam tenhle kastrát v helmě nikdy ani nenahlédl, měl upřímnou radost, že může na ksichtě ležet právě jemu. Tomu, co žil zcela opačný život od toho jeho. Je to pochopitelné...

„Tak vstávej,“ ozvalo se a z obličeje i nohou mu zmizela zátěž. „Je čistej,“ což nebylo k němu ale k ostatním a naprosto nikdo se nikdy nezmíní, že mu skončil prst v gumovém návleku v análu, protože tohle je věc, která by se mezi muži měla vždy přecházet. Oj, ale on zapomněl, že tentokrát mezi muži neni. Je s komandem, tedy s partou impotentů, co mají za úkol, přepravit ho k naprosto novým a netušeným zítřkům. A toho začalo zajímat, protože on je elitním členem společnosti. Chráněncem všech, protože je budoucností a na panelu dosud neviděl nic jako zalehnutí elity. Vždy se jednalo o impotenty, kteří pak – pokud se jim nepovedl nějaký výborný kousek plný explozivního násilí, při němž utratili život – cestoval na definitivní práce. Tedy někam do průmyslu, nejspíš do jedné z těch podzemních fabrik, co se snažili udržet populaci nasycenou. Odtamtud už nikdy nikdo nevyšel, protože skandály kolem recyklace mrtvých proběhly už před třiceti lety a recyklace mrtvých se tak od té doby stala tolerovaným...prakticky pilířem současného výkrmu, protože proteiny byly stále vzácnější. Dnes se už nestresoval nikdo, ale je fakt, že v dějepise se o tom psaly dramatické poznámky v duchu nevole původních primitivistů, co trvali snad...jak to jen...na pohřbívání. Ale on měl tu výhodu, že se nikdy nic učit nemusel. Byl genetický kalkulant, účelově tvořený pro udržení druhu a z těch jen někteří dosáhli genetické stabilizace i v pubertě, takže byl oproštěn od všech ostatních požadavků společnosti. Pohlavní pipeta na dvou a byl na to taky náležitě pyšný.

„Jdeme...“ ozval se povel náležící zjevně jemu a on poplatný své funkci žláz okamžitě zaduněl: „Kam?“

Už je viděl ostře a už i normálně dýchal. Zklidňoval se a nehodlal dělat problémy. Přesto mu přišlo, že cesta do masokombinátu je....zásadním vyhozením investic do něj vložených. Alespoň mu to tak připadalo.

Všechny helmy se na něj zadívaly v jeden moment a on měl pocit, že i když neměly tvář, takže to byl pohled velmi jízlivý. Ten samý hlas, co mu před tím zasyčel do ucha o elektrickém výprasku poznamenal i nyní a zase tím zcela klidným a nezúčastněným hlasem: „Gladiátor 22. století...“

A už jak vyslovoval to první slovo, počala mu od nohou nahoru stoupat chlad. Gladiator. Nejznámější, celosvětová soutěž v jakési evropské enklávě, která byla zdevastovaná předchozími věky a celé desetiletí to byla prakticky neobyvatelná oblast, než jí zabralo DNAboom konsorcium a vytvořilo z celé této bývalé skvrny na mapě, co byla dřív státem, prakticky ohromnou arénu...nestabilizovaných.

A už mu to počalo i docházet. Četl o tom, bylo to z jeho oboru. Když se nějaký v pubertě nestabilní ustálí v pozdějších letech a nevykazuje patogenní mutace, je z té hrůzy, co se snad kdysi jmenovala Čechy možnost vyžádat si přezkoumání. On tak nějak ale myslel, že jde jen o to přejít v rámci Čech do správní pozice, místo té výkonné. Celá tahle oblast byla nejvýdělečnější a nejsledovanější show impotentů, kde proti sobě válčili jedinci jemu podobní, však nestabilní a pravidelně i viditelně znetvoření, takže bylo potřeba několika těch stabilizovanějších, co by přežili v tamních podmínkách jednu ránu a zároveň byli schopni obsluhovat a udržovat mediální zařízení, přenosy do celého světa předávající. Tak to chápal a nyní netušil, jestli to, že ho eskortují právě tam značí, že bude přírůstkem, nebo naopak – což ho šokovalo: výměnou? Ano, šlo o tajné informace jejich kasty. Řada z těch, jako byl on časem přestala podávat výkonnost a nedařil se jim standardní sex. To byl problém, protože současná společnost měla i nepohlavní elitu, tu správní a obchodní a nejvyšší představitelky, či jejich dcery čas od času trvaly na ‚ozvuku minula‘ a skutečný koit patřil k nejnákladnějším darům mezi prominenty. Koit realizovaný právě těmi, jako byl on.

A jak by se mu takovýhle jeden zářez právě teď hodil. Dokonale by tím vyřešil svou situaci a ještě by mohl všem těm z komanda zajistit pohodlný život na celé roky. Jenže to by zde nesměla být ta debilní ekontava, která byla nejvyšším právem společnosti a jejímž prvním a ustanovujícím bodem byla absolutní povinnost vždy udržovat svůj účet v kladných číslech. Propadnout se do záporu bylo prostě daleko horší než vražda, či loupež, nebo jakýkoli jiný delikt. Propadnout se do záporu se rovnalo osobnímu krachu a to byl nejhorší možný přečin, jaký si kdokoli umě představit. A nešlo o to, že svou situaci mohl vyřešit prostým vyjitím z této banky, kde by jen ukázal na nejbližší alespoň nějak vypadající ženskou a ta by mu okamžitě převedla všechny své prostředky na jeho účet. Šlo o to, že zklamal. Zradil celou společnost, celou lidskou budoucnost, která na ekonomické organizaci stojí a ostatně proto už nikdo neměl rodné číslo, ale onen tenký, kovový náramek, který měl mimo mnoha jiných funkcí také tu jasně základní: mohl spustit alarm a krátkodobou paralyzaci v případě překročení vlastního účtu. Tím se ale znehodnotil a duplikát...neexistoval. Byl to geneticky propojený kus kovu, který byl jakkoli neopakovatelný. Tím, že přišel o svou identifikaci spuštěním alarmu, vyřadil se ze všech společenských služeb a servisů. Stal se okamžitě kompletním vyděděncem a nedostal by se již do vlastního auta, natož do vlastního domu. Nemohl by se najíst. Nemohl by použít naprosto nic, natož pak svou genetickou funkci, protože nebylo jak mu za to zaplatit. Ta oranžová barva byla tak hrozná proto, že byla signálem definitivního konce.

A z něj teď bude gladiátor, zvíře bojující o holé přežití s jednou perspektivou pobavit případně statisíce diváků sázejících na nějakého jeho oponenta. Dostane sledovací zařízení, jho pohyb i chování bude kdykoli dosažitelné a na strategických místech Čech jsou pak kamerová hnízda, která vysílají dle lokalizátoru kameru, aby snímala souboj dynamicky. Byl to nekonečný příběh nejdražších, kabelových kanálů, přicházející z ohraničeného světa, kde neplatí naprosto žádná pravidla a zakousnout se do jater čerstvě mrtvého nepřítele se kvitovalo bujarým řevem desítek tisíc nadšenců, co byť impotentní, nacházeli v sobě nenávist k mutantům takovou, že je fascinovala každá jejich smrt. Ti mutanti měli to, co nikdo z nich nikdy mít nebude – funkční rozkrok, což byla hodnota nevyčíslitelná, jistě.

Ale už když ho vedli do transportéru, vzpomněl si na něco. Byl to romantický moment z historie a někdy na začátku 21. století existoval jakýsi podivín, který se nechtěl s nikým stýkat a prosazoval eugenický fýzis s tahem na vrcholnou seberealizaci individualismu. Podivín věřící ve vyššího člověka v temných dobách, které se říkalo ‚demokracie‘ a byla to jen skrytá diktatura do té doby nezvládnutého ekonomismu. Zastřelili ho, samozřejmě, ale on se dostal do análů právě díky tomu záznamu, kdy proti hlavni arogantně zachrčel: „Polibte mi prdel!“ To by asi šlo a jako gladiátor musí mít své umělecké jméno.

Až přijede do Čech, bude si říkat...Boodin Nemilosrdný!

Lol! Lol! Lol! Skór \o/

 

 

(Plně kompatibilní s klasickým modelem Revoluce)

 

Fakt 1: Vaši oponenti nejsou nikdy těmi, proti nimž směřuje váš odpor

Restriktivní složky jsou programově školené, připravené, počítající a mající za placený úkol vytvořit emoční svodku pro skupinu odporem vyhraněné skupiny, která se potřebuje zkratkovitě vybít v pouličním incidentu. Jsou přímo vedeni k nadhledu nad celou situací a jsou psychologicky zpracováni do stavu, kdy až věří, že zatčení a pacifikace je pro DOBRO odpůrců, protože v klidu policejního antonu se jim může stát maximálně to, že budou sedět. Ostatně separace a izolace je prvním a funkčním momentem, protože když restriktivní složky opticky vykážou ultimativnost nasazení, tak praxí přebijí emoci odpůrců, či revoltujících a tím, že několik z nich bez ohledu na jejich účastnickou kvalitu izolují získají prostředek strachu v řadách revoltujících, protože NIKDO nechce být zatčen, každý se chce bohužel praštit, či v tom infantilnějším případě alespoň účastnit se situace, kdy k útoku na ‚veřejného činitele dojde‘, neboť to vše je v přímé logice animální reaktivity, která měla vždy potřebu útočit na jakkoli nadřazené, když se sama ocitla v pocitu ponížení. Absolutní definitiva výsledku pouliční demonstrace je nulová účinnost přímo na místě, kdy maximum získatelného je mediální exhibice doplněná deklasačním textem a poukazujícím na destruktivní potenciál demonstrantů perspektivně ničících společný majetek všech (bez ohledu na faktičnost takového údaje). Demonstranti jsou tak mediálně vždy v průměru poníženi a získávají odpor i ze stran nezúčastněných čtenářů, či konzumentů obvyklých médií, kde je demonstrant vždy otevřeně, či podprahově vykreslen za emočně vyhroceného zoufalce, co svou nechápavostí směřuje k vysokým škodám podloženým iracionalitou vlastního jednání.

a) nikdy neudeříte DO, či NA cíl svého odporu

b) vaše ‚message‘ je předána již pouhým zformováním skupiny

c) máte šanci na společenský opruz v podobě šikany přes zjišťování totožnosti a následně na finanční zatížení v podobě pokuty za rušení veřejného pořádku

d) utržíte budoucí depresi, protože dynamická demonstrace vedoucí k násilnému střetu nikdy nevykazuje výsledek adekvátní vysokému, individuálnímu nasazení

e) spotřebujete svůj individuální potenciál odporu přes krátkodobou emoci a tím dojde k určitému ‚vyhoření‘ nutícího do klesajícího zájmu o účast

Shrnuto a podtrženo: účast na pouliční demonstraci s potenciálem násilného konfliktu je zkratkovitě KONTRAPRODUKTIVNÍ činnost poskytující maximálně emoční a fyzické vybití jedince, však zcela bez dopadu na umocnění prosazovaného názoru. Současná vládní představitelé považují otevřeně odpor proti svým krokům za LEGITIMNÍ, tedy s těmito aktivitami zcela počítají a vědí, že nejsou jakkoli v ohrožení, protože česká scéna NEMÁ lidský potenciál na tvorbu masově agresivní demonstrace, což je suše vyhodnoceno jak statistiky, tak psychologickými sociology přímo se konfliktem zabývajícími.

Možnost: JE 21. Století a společnost již přešla od fyzicky konfrontačního stylu k modelu ‚legalizovaného zneužití‘ legislativní cestou. Tedy ano, platí onen diskutabilní argument, že pokud MÁME ‚informační věk‘ (o čemž já osobně přesvědčen nejsem, protože dle mne jsme v dezinformační fázi k informačnímu věku teprve teoreticky směřující, která se ale z 50% může přetavit v čistého Orwella), tak jedinou zbraní je opět...informace.

Informace jako zbraň může být dokonale destruktivní, neboť využití potenciálu informace se věnuje celá věda zvaná ‚sociální inženýrství‘, v které jde o jediné: vytvořit takové informační schéma, které v realitě modifikuje individualitu do kýženého stavu. A nejde o nic tajemného, protože prvními informačními inženýry byli už za středověku jedinci schopní psát, co anonymně informovali příkladně svého obchodního nepřítele, že žena mu je nevěrná, na čehož základě on předvídatelně zareagoval, ženu v afektu zabil a dostal se tak do nepřízně buď z důvodu právního, či z důvodu rodového, což ho sekundárně donutilo svůj obchod minimálně redukovat a poskytnout tak prostor onomu původnímu útočníkovi v anonymitě, což ale byl od počátku právě záměr. V dnešní době funguje sociální inženýrství v daleko vyšším rozměru, neboť na tomto schematu účelové, informační manipulace nestojí jen určité správní organizace, ale je podstatou i samotných vlád a to nejen té české.

Nejdůležitější položkou je tak zvaný ‚new speak‘, tedy verbálně koncepční formulace mající destabilizovat čtenáře, či posluchače dikcí i obsahem netradičních pojmů, což společně vyvolá v konzumentovi projevu pocit důležitosti a přikládá jedinci používajícímu ‚new speak‘ větší váhu, než skutečně má. Druhým faktorem je ‚copywritting‘, což je opět účelová sumarizace textu mající za úkol stvořit předem určený, cílený dojem a bez ohledu na vstupní stav. Copywritting je podprahová psychomanipulace textem, kdy se realitě dává jiný význam a to v současnosti daleko víc do pozitivního vyznění, čemuž se zas moderně říká ‚feeling‘. Celé toto schema je aktuálně využité reklamou a marketingem, takže jedinci schopni ‚new speaku‘ i ‚copywrittu‘ jsou finančně cenění a jsou nasazováni jak na čelní místa obchodu, tak samozřejmě i politiky, neboť tyto dvě občanské manipulace existují aktuálně v přímé symbióze. Manipulace se stala ústředním a dominantním momentem celého vládního servisu a tak logicky jde o zcela iracionální skupinu jednající jen v neprůhledných zájmech bez ohledu k vlastnímu občanu.

Co je tedy třeba v případě, že fyzické nasazení na ulici je kontraproduktivní a jde spíš o romantickou ventilaci emočního zatížení uvnitř? Pochopit současné, manipulativní schema aplikované plošně na veřejnost, začít rozlišovat a filtrovat vysoký, emoční náboj, který je zpravidla symptomem funkčního new speaku majícího zmást, nikoli vysvětlit. Pochopit, že ‚důvěra‘ je TAKÉ emočně romantický prvek generující závislost na pohledu druhého a tak přebírání názoru se v současné době stává nefunkčním, protože technicky každý názor je zatížený subjektivitou a jejím stavem. Pochopit význam autonomního, či nezávislého myšlení a NEMÍT IDEOVÝCH IKON v žádné z podob. Nemít nic, co bych považoval za funkční vysvětlení reality, protože realita je stále se měnící proces zneužívaný ponejvíc právě pro detekovatelnou zvykovost těch, co svůj názor jen velmi špatně přepracovávají. V krajním případě pochopení tohoto všeho si uvědomit, že PRAVDA nejen že nikdy ani neexistovala, ale i stále neexistuje a pojem ‚pravdy‘ stojí na omezeně akceptovatelném souhlasu, který popírá další faktické okolnosti. NEEXISTUJE seriózní zdroj informace, existuje jen informační konfrontace na subjektivním vyhodnocení, takže tvorba subjektivního názoru vede k pocitu vlastní PRAVDY a tu je třeba následně brát s rezervou. Ergo: NEZAKLÁDAT si na sobě sama, neútočit s davem a přesto s odstupem spolupracovat na trendech, které vykazují souhlasnou hodnotu s vlastním, nedogmaticky chápaným názorem. Nebýt apriori nikým a přesto kooperovat v úrovni, na níž nemá dosah současná justice, která je tupou zbraní v rukou primitivně myslící formace s mocenskými pravomocemi.

Být Anonymem

Pochopit

Uchopit

Zvítězit

...kdy potlesk není třeba a jeden je až dost. Jednoduché...

 

 

Byl to jen impuls. Náhlý, nepochopitelný, živočišný. Zbytek druhové loajality, poslední stopy po dávné funkci stáda. Sehnul se a chytil tu hlavu za vlasy, aby jí prudkým trhnutím zvedl z bahna, za což se mu dostalo zaslechnutí prudkého nádechu, následovaného přerývaným zasýpáním. Žila, což bylo o dost víc, než se dařilo těm kolem ní. Nebyla to jeho práce, nevěděl, kdo to udělal, jen procházel. A zdálo se mu, že tohle tělo se ještě škube. Jen to zkusil.

Zvedla se na lokty a chvíli dávila před sebe, aby se následně převalila na záda a nechala na sebe dopadat déšť řinoucí se z oblohy. Oči měla zavřené, ústa otevřená, ale hrudník jí pracoval pravidelně, takže srdce nekolísalo. Uchechtl se, protože nějaký řezník se na ní hrubě podepsal. Neměl s tím zkušenost, takže nevěděl, kolikrát byla znásilněná, jistě ale věděl, že ty modřiny, šrámy a fleky staré krve kolem rodidel od močení nejsou. Měla i pravidelné šrámy kolem prsou a podle jejich souběžnosti bylo jasné, že jí rvala nějaká ruka. No, za tohle by jí asi mohl dát i nažrat, protože už z podstaty fandil všemu, co nechcípne hned po prvním úderu. Kopl jí botou do boku, aby zkusil jak moc je schopná pohybu. Ale nijak pořádně zatím nereagovala. Ani neotevřela oči a neuhnula botě. Má si to teda rozmyslet a vyfláknout se na ní? Vole, k čemu by mu byla ženská, která je pomalejší a slabší než on? Začínal litovat, že se vůbec zastavil...

Ale to už ona otevřela oči a hleděla na něj strnulým výrazem, který podle něj teprve zaostřoval. Jestli se z ní vyloupne magorka, tak to balí hned.

„Co čumíš?“ zahučel na ní a zcela nesmyslně se kýváním hlavy pokoušel sledovat jedno nebo druhé její oko, jestli makaj spolu a jestli prostě nemá hráblo. Přeci jen...přes oči se to poznat dalo. Zahýbala rty a teď se lámal chleba. Magorka, nebo ne?

Nakonec z ní vypadlo skoro šeptané: „Píííít...“ Asi proto jak blila, protože na jednu stranu mu přišlo legrační, že se tu málem povaluje v kaluži, voda na ní i padá a přesto jediné, co má, tak je žízeň. Přesto, když už něco začal, tak s tím i kus pohne, protože....proč se vlastně zastavil? Jo, nikoho nepotkal už týdny a nemluvil s nikým už měsíce. Někde uvnitř to asi bude, ta zvířecí skupinovost, protože normálně by jí jen přišlápl hlavu do bahna, aby to měla rychlejc za sebou, takže ten...samaritánský skutek musel cestovat od pocitu, že by si s někým mohl zas promluvit a když na to přijde, tak i zašukat. Ale tahle se vyřazuje hned na začátku, protože až se trochu sebere, tak se tam nejspíš bude muset zalátat, protože to měla fakt hnusný. Nebyl žádnej cimprlich, přesto takhle nařezanej rozkrok se ekloval i jemu. Soucit! Nakonec to bude soucit, co ho teď ovládá a tak si alespoň může říct, že tou samotou se z něj stal kompletní buzerant. No, tu čutoru vytáhl a i se sklonil, aby jí nalil trochu vody do pootevřený pusy. To by jí na postavení mělo stačit a pak ať si doleze k nějaký louži, kde může chlastat do alelůja; ta voda v čutoře je jistá. Převařená, čili až si převaří ona tu svoji, bude jí mít taky čistou. Jednoduchá matematika.

Zase se narovnal a málem si dal v suchu lepáka, protože byl trapnej. Co to tu dělá za nesmysl a proč jí pomáhá, když ta se z toho spíš nevyhrabe, než vyhrabe a tak asi jediný, co se mu povedlo, bylo oživit kripla, kterej tu stejně pojde, protože se prostě nenažere. Zastyděl se, protože si uvědomil, že jeho ‚kolegialita‘ a snad i ten chtíč v rozkroku, protože to spolu bylo spojený, ho vehnaly do týhle situace. Co teď s ní? Na to, aby jí dorazil je už moc živá a na to, aby jí považoval za funkční zase moc mrtvá. Kurva fix, to to zas zvoral...

Jenže ona mu sledovala obličej, protože ho zničeho nic chytla za botu, až málem uskočil, protože ten magor se začal nebezpečně mrskat. Nejdřív na něj chvíli sýpala, než se jí podařilo zformulovat nakonec pochopitelné: „Pomůůůůžu...“

„Jak ty bys mi asi mohla pomoct, hm?“ ucedil na ní, ale kupodivu to nebylo nějak hrubě, spíš se mu hlas srovnal do normálního hlasu, protože z ní fakticky vycejtil, že se snaží. A jak už řekl: fandil tuhejm, protože sám si prošel několika infekcemi, kdy natvrdo voral ksichtem v zemi a několikrát se probral z delírií, kdy z něj normálně padaly svršky, protože si užil periodu, o který nevěděl a přesto přežil. Vždycky u toho strašně zhubl, ale jak by to...vždycky, když nakonec sejmul tu infekci v sobě, tak se rodil jak ten Fénix. Pták z ohně. I když byl na kaši a před tím skoro na umření, tak ten pocit, když přežil byl taková paráda, že měl pak celý dny tak výbornou náladu, že ten svět i miloval.

Jo, jenže ona není on a jestli jí přes ty trhance něco vleze do krve, tak jí infekce teprve čeká a on tu není od toho, aby někomu dělal chůvu, když se povaluje v horečce. Takže nakonec: JAK by mohla pomoct, hm?

„Vím, kde jsou plechovky...“

A máto. Ta megera hraje vabank, protože i jí musí být jasné, že kdyby chtěl, tak jí nasadí takovou sodu, že by mu přesně odrecitovala, kde to balený žrádlo je. Přesto si to lajsne a vyšponuje ho...ta kurva ho normálně vydírá a zkouší, na jakou to má stranu. Ona VĚŘÍ, že je klaďas. No ty vole, ona věří, že je teplej bratr, co jí bude na hnátě nosit, aby pak dostal pixlu fazolí? Vzedmul se v něm vztek, ale přesto do ní nepraštil.

„Hele, otočím tě zpátky do bahna a tu držku ti tam podržím...kde jsou ty plechy?“

A mlčela. Teď to bylo čistě jen na něm a skoro jako v těch starejch dějích: teď se mělo osudově ukázat, jestli je hajzl, nebo teplej. Teplej...

„Máš jeden den. Buď začneš fungovat a ukážeš mi, kde žrádlo, nebo tě naříznu a pověsim za nohu na strom a uvidíš jaká to je paráda, když tě kanec žere za živa, jasný?“

A ona si normálně úlevně vydechla, jak se mu zdálo...

Plachty vybalil rutině, u jednoho ze stromů udělal střechu a dvě bočnice, aby nebyl vidět malý oheň uvnitř, s kterým se celkem sral, protože ořezával mokrý kusy dřeva na suchý jádro, aby se to rozhořelo. Když takhle připravil svůj obvyklý bivak, vydal se zas pro ní. A...dobrá mrcha. Už sedí. No, sám pro sebe si musel přiznat, že ho to baví. Snaží se.

Došel až k ní a zase jí lehce kopl do holeně. Sice seděla, ale seděla jak lemra s koleny na sobě a hlavou v nich. Furt na ní pršelo, takže se klepala jak lupen, proto když se jí nechtělo do vstávání, tak se rozhodl, že JO, ty plechy za to prostě stojej a bez řečí jí popadl v podpaží, aby si jí přehodil přes rameno. Byla lehká, byla ještě mladá. Jestli jí bylo dvacet, tak to bylo moc. Mladý se drží a chcípe těžce to se už jasně naučil.

Nasupeně jí odnesl pod střechu a připadal si divně. Vole, je tu ve dvou a to je prostě fakt divný. Byl zvyklý spát sám, potřeboval svoje ticho kolem, aby vůbec spát mohl, protože právě tím, že s nikým nebyl, mohl si dovolit zavřít oči a poslouchat, jestli nezačne dýchat někdo kolem. Teď mu tu jedna tlama bude dýchat furt. To je paráda...

Shodil ji u ohně, až s heknutím dopadla na zem a zase se zarazil, protože hned po tom, co dopadla ho napadlo, že půjde a uřízne kus z těch roztrhanejch stanů, co se povalovaly nedaleko a v čem asi původně spali. Zamyslel se, že by nakonec nemuselo být vůbec špatný tu přes noc zůstat, protože lecos přijde na mršiny těch jejích kumpánů, co to nedali. A kdyby se POVEDL i ten kanec...a on měl JISTOTU, že trefí...možná by použil i revolver. Jo, je to rána a riziko, že někoho přiláká, ale to je neustálá hra. Chceš se dobře nažrat – musíš udělat hluk, protože člověk to za ty svý tiscíletí dotáhl k debilovi, co žádný zvíře vlastní rukou neuloví. No, uvidí a preventivně tak dvě, tři oka nalíčí, kdyby dorazilo něco menšího. Pro ten kus stanu se ale vydal.

A nemusel ani nic řezat. Byla tam skoro neroztrhaná deka a i nějaký svršky. Megera bude mít ježíška. To byl den, kdy se dřív dostávali věci od těch, s kterejma se dřív žilo pohromadě. A on z různejch obrázků věděl, že byla místa, kde žilo strašně moc lidí pohromadě. A ježíšku mu říkala jeho matka...fix, tohle neměl rád. Vzpomínat na matku ho sralo, protože se v něm otvíral ten smutnej bordel, kterej by mu klidně zkazil celej den. Jo, chcípla mu, když byl malej, nechala ho o samotě a jo, cejtil to tehdy jako hroznou hrůzu, ale co měla dělat, když byla jen ona a on, he? Když to vidí ze svýho pohledu, tak matka byla fakt echt, že je oba uživila a přežili, takže jak jí může vyčítat, že se přestala hejbat, srala pod sebe a pak už jen kvílela, protože se stala magorkou a ty horečky prostě nedala. Moc si to už nepamatoval, přesto mu vzpomínka sem tam probleskla a rval se mu do toho ten pocit dítěte, že je strašně důležitý, aby matka žila, strašně, strašně moc a že se mu to ale vůbec nedaří. Zkurvený myšlení a tohle by dělat neměl. Teď má zase magorku, ale támhle ve stanu a je to obráceně. Mohl by být její fotr, což je opak od matky. S ptákem. A kterýho nikdy neviděl, jasně, protože který hovado by se asi svázalo s březí ženskou, že jo?

Ne, měl jí tu hlavu spíš přišlápnout, protože teď ho to zase začínalo srát. Jak poskok tu pendluje s věcma v ruce a nemá ani jistotu, že ta něco ví. Jako, že ví, kde jsou plechy. Je tu dost velká šance, že ho jen zneužívá, aby to rozdejchala a když se jí to povede, tak zkusí zdrhnout, protože žádný žrádlo není. Ať ho fakt nesere! A nasupeně dodusal pod střechu, aby po ní hodil to, co našel.

„Jestli žádný žrádlo není...“

„Je,“ odpověděla hned a už ani tolik nesýpala. Dřepěla namačknutá u ohně a hned sáhla po věcech, co kolem ní popadaly, aby si na sebe alespoň něco natáhla přes záda.

Tak a teď tu může leda tak čekat, protože se stmívá a buď může zkusit spát, nebo – což bude daleko lepší – zkusí něco sejmout kolem těch mršin. Aby je žral sám – to ještě neuměl, protože zase: matka mu tolikrát řekla, že nesmí žrát mrtvý lidi, že zatím vždy jedl zvířata. Nebo plechy. Ale to byla fakt vzácnost, protože v nich bylo koření a koření...jó, to je paráda. To pak mělo úplně jinou chuť a i když měl někdy po plechu úpornou sračku, tak ta ty chvíle, když to do sebe hrnul..ty za to stály, fakt. Ale bližší košile než kabát – to měl taky naučený z dětství, takže půjde radši zkusit něco ulovit, protože pak by to mohl vyvrhnout a zatáhnout na ohni, aby se to nekazilo a další den, dva by měl od žrádla pokoj. Tak to prostě funguje.

Nevěděl jak dlouho, protože chvílema klímal, ale ležel po větru od mrtvol a během spaní poslouchal, jestli neuslyší ono bublání, co vydává kanec dechem. Zbraň měl u sebe a stačilo jen sáhnout ke stehnu, však kanec jako obvykle nedorazil, přesto zaslechl dech o hodně vyšší. Otevřel oči do tmy a zrychlil se mu dech, takže počal dýchat nosem a klidnit se co nejvíc. Měl to naučené. Oko musí být vždy u kraje, protože každé zvíře začíná z kraje a musí být směrem k porostu, protože každé zvíře je opatrné a při nejmenším nebezpečí metelí zpět do úkrytu. Ale ústa se mu nepatrně roztáhla, protože tušil úspěch. Tenhle vysoký dech může totiž patřit jen psovi, nebo lišce a to byly...hodně dobrý cíle. Zvlášť pak, když šlo o psa, který měl zkušenost člověkem, protože ty neděsil vlastním pachem.

No a teď samotný umění. Ono odhadnout, že zvíře alespoň částí stojí v oku bylo to nejtěžší vždycky. Pak stačilo jen prudce zvednout klacek, aby se oko pozvedlo a věřit, že alespoň nějak zachytí kus z toho, co v něm před ním stálo, takže pak stačí jen prudce a co nejrychleji přitahovat, aby se to utáhlo. Lovil takhle jak na zemi, tak ve vodě a vždycky šlo jen o ten jediný moment, aby se to NĚKDE zaseklo. Pak už to bylo dobrý, protože když se mu podařilo zvíře zadržet, zabít ho už byla hračka. I když některé kusy dělaly ještě problémy při bránění, než je zkrouhnul, přesto se během těch let naučil zabíjet prakticky pudově a mnoho posledních měsíců, možná až let neměl žádnou už ani oděrku. Jakmile zachytil zvíře, stával se někým jiným, protože mozek mu vyšuměl a on na krátký okamžik přešel do stavu nepříčetnosti, protože jedině tak se nenechal pokousat a ruka s nožem mu přesně vedla na hrdlo tvora. A jakmile přerušil kyslík do hlavy, tak už nikdo moc daleko neuteče, nehledě tedy na to, že napít se ještě teplé krve bylo tak příjemné, že už pak nemusel ani žrát. To bylo zajímavý, protože fakt malá trocha krve, co z toho tekla po zabití ho nasytila úplně stejně, jako když tomu sežral kus stehna. Prostě živá voda, nedá se nic dělat, fakt...

A...uspěl. Čas se zahustil, protože už při zvednutí klacku cítil, že pohyb se zarazil, takže z naprostého klidu vyskočil téměř do vzpřímeného postoje a ze všech sil začal co nejprudčeji tahat k sobě. A stejně jak tahal, tak i pomalým krokem šel tomu naproti, aby v naprosté tmě střetl ten zmítající se balík kůže, drápů a zubů, co se ze všech sil snažil osvobodit. Už podle tahu poznal, že to bude větší pes, takže vzrušení v něm ještě víc vybičovalo prostorovou orientaci podle zvuku, protože tohle...si nemůže nechat ujít.

Prudce přidupl provaz s tím, že si před tím po tmě a naučeným pohybem obtočil kolem holeně. Běsnící koule chlupů vřela přímo před ním, takže teď se musel maximálně soustředit, aby vysledoval pohyb lebky, což dle zvuku z mordy šlo prakticky samo, čili teď s prudkým rozmachem ve tmě udeřil shora na místo, kde měla být lebka, protože z minulosti věděl, že kdyby ruku vkládal od boku, narazil by na klapající zuby. Při úderu shora a jednom, maximálně dvěma sevření dlaní, vždy nakonec nahmátl slechy a jakmile ty zachytil, měl kompletně vyhráno. Sevřít a zvrátit, do prostoru pod pak říznout druhou rukou. Sladěné, precizní pohyby, nekalkulované, přirozené, takřka rutinní. Balet.

Zuřivě vrčení zajíklo a ozval se kolotavý zvuk polykané krve, pes se začal dusit tím, jak se mu krev valila do vlastního hrdla. Ještě se pokoušel ze všech sil hrabat, ale on cítil, jak mu tělo umdlévá a jak odpor klesá. Stál tam nad ním, držel ho za uši a hrudník se mu dmul vzrušením i radostí, protože tohle byl pořádný pes. Možná nějaký z města, protože váha, která mu zpočátku odporovala, nasvědčovala faktu, že ten pes nehladověl. Kůže, sádlo, maso...krev. A teď se mohl napít on, stačilo jen změnit polohu. Zítra bude mít hodně masa. Měl ohromnou radost...

Když se vrátil pod střechu, tak se ani nevztekal. Měl skvělou náladu a ona mu ani tolik nevadila. Byla už oblečená a měl dokonce boty, které nechápal, kde vzala. Oheň byl přiklopený a nesvítil, což měla k dobru, protože to jí chtěl původně sám jít říct už když číhal při kraji na noční zvěř. Nakonec ale jak usínal, tak to nestihl a teprve teď si uvědomil, jak dnešní den zmatkuje, protože nemít zajištěný oheň je ideální cesta, jak pocejtit ostří na vlastním hrdle. Ale ona to zvládla, takže jemu teď stačilo před střechou psa, který měl i nádhernou kůži vyvrhnout, vybrat z pajšlu ledviny, játra a srdce a zbytek zahodit na ty mrtvé, co tu byli s ní. A tam bude čím dál živěji a nemusí to přilákat jen ty co se dají chytit, může to přilákat i ty, co chytají. Jako je on. A s nimi býval problém, protože uměli používat zbraně přesně jako on. Proto každá kulka byla tak neskutečnou vzácností – mohla to být jediná cesta k přežití.

Stáhl, roztřídil, zlikvidoval odpad a dobré dvě hodiny převaloval nařezané porce na ohništi, aby se maso alespoň z povrchu propeklo. Bylo toho tolik, že jí snad i kus nechá, protože jinak by to stejně vyhodil, ale jeho chtivost a zkušenost ho nutila připravit všechny možné kusy, protože s pocitem, že má zásobu jídla v něm rostl silný pocit uspokojení. I přes fakt, že zítra by to všechno sám neusnesl, protože sebou táhne právě ty bivakový plachty, který dělaj nejzásadnější zátěž.

Počalo svítat a on měl hotovo. Nakonec to nebyla špatná zastávka a teď, když začalo svítat, si bude moct lehnout a protože v něm stále ještě proudila ta radost z úspěchu, tak jí nechal spát a lehl si jen za ní. Ta se ani neprobudila. A jak tak ležel, pod svou střechou, se zásobou jídla a na hrudí s ženskou hlavou, vytanul mu na mozku naprosto nesmyslný pojem...‘čerstvě ženatý‘...

 

Levičáctví, tedy inklinace ke komunismu je maskul idea z prostého důvodu genetické predestinace teritoriálního dozoru, majícího za cíl ochranu samic s vlastními plody. Tedy...jde to až z paty. Muž jako zmutovaná verze ženy vzešel jen z důvodu ochrany a je to biologický koncept nástroje, nikoli výkonné jednotky, protože...nikdy to není muž, co rodí, tedy funkce zachování celého rodu leží samozřejmě na ženě jako na genetickém prototypu. Komunismus je tak ideálním stavem mužova nenaplnění, protože v modelu abstraktního komunismu je celé prostředí kontrolováno, vykazujíc tak jasné nenásilí a nulovou potřebu mužova nasazení, což logicky mile stimuluje nejzákladnější pud vlastní zcela všem savcům: lenost. Zvládnuté teritorium je předcházení konfliktu a nejvyšší možný stav. Afektovaný stav je pak boj, konflikt, protože ten muž jakkoli neupřednostňuje, byť je na něj nastaven. Muž musí být ke konfliktu pudově donucen a nikdy ho nesmí programově vyhledávat, protože tak by se zařadil na úroveň teprve dospívajících samců, co v exhibici vlastního potenciálu sledují své možné umístění. Logicky tak každý útočný, či v násilí si libující muž je buď nedospělý, nebo geneticky poškozený. Lidská obliba silně degenerujících samců v násilné tématice válečného konfliktu je pak kompenzace právě jejich stavu a násilnými scénami si připomínají periodu mládí a perspektivně nejvyššího potenciálu, jaký kdy měli. Je to smutný symptom stáří.

Lidský jazyk je vrchol, protože lidská abstrakce je mýtus. Schopnost frekvenční komunikace v současné úrovni je zatím nejvyšším přínosem intelektu modifikujícího postupně celého člověka přes přizpůsobování vlastních periferii prostředí i potřebám. Abstrakce je pak individuální skladba unikátních fabulací, neslučitelných pod jednu formu. Ergo: neexistuje stejné myšlení stejně, jako se tvrdí, že neexistuje identický otisk prstu. Expanze komunikace tedy funguje na principu pozitivního pocitu z pochopení rámce myšlení druhého. „Vím, jak to myslíš,“ se stalo společenským pojidlem z důvodu pocitu sdílení blízkých, či stejných pudových potřeb. Však následně tato stále častěji detekovaná schopnost vzájemného ‚pochopení‘ posadila postupně abstrakci nad racionální výkon v prostředí a tak lze technicky říct, že deviací člověka nebyl nástup církve před dvěma tisíci lety, ale že defekt vznikl ještě mnohem dřív s první, skupinovou vírou v abstraktní schéma. Tvrdí se, že lidský intelekt vznikl na základě periody intoxikace primitivního člověka v dobách, kdy byla kritická nouze o stravu díky klimatickému nastavení. Člověk objektivně vzešel ze čtyřnohého mrchožrouta fungujícího na rozhraní dne a noci, kdy tehdejší predátoři vyvíjeli nejmenší aktivitu (denní a noční lovci živočišné říše měli vymezenou daleko delší periodu přes svou fázi dne – biologická hierarchie) a právě možná již tehdy počalo ono nahánění zbytků po úspěšných býložravcích, kteří díky tělesné konstrukci dosáhli do vyšších výšek flóry, tedy se nasytili a tak logicky defekovali. Opět: člověk byl mrchožrout, či spíš všežravec – prakticky ideální metabolické nastavení, které mu funguje dodnes, protože člověk stále kloubí faunu i flóru ve stravě, kdy mršinu nikdy neopustil, neboť jí vždy mrtvé zvíře a nikdy se nesytí přímo na čerstvém kusu. Z člověka se tedy nikdy predátor nestal, pouze díky oné intoxikaci z opadu úspěšných býložravců došlo v jeho mozku ke zvýšení elektrické aktivity, což logicky zpustilo neurální drážkování, tedy komplexnější tvorbu spojení a voila – intelekt je na světě. Je to teorie přísně kolidující s ideálem stvořeným katolíky a zodpovědně udržovaným společensky, že už když se člověk nepovedl za oněch kompletně mytických šest dní, tak se alespoň plynule a jaksi spontánně vyvinul z primitivního předka, kdy intelekt se mu ‚přihodil‘. Alibistický, dětský postoj raději nehledající vysvětlení. Tedy díky této události povýšení myšlení počala i kvalitnější správa vlastního těla a původně čtyřnohý tvor počal úspěšně kopírovat vzory těch, které dosavadně přes exkrementy vykrádal: počal se stavět na zadní a pomalu oddělovat chápavé prvky paží, aby vlastní silou dosáhl na to, co bylo kvalitnější toxického odpadu. (Ano, fekálie jsou pro metabolismus toxické, protože obsahují právě ony metabolicky nevhodné látky posouvané střevem k odpadnímu otvoru a osazené varovnými bakteriemi, které – jak šokující – způsobují onen nepříjemný odér každého lejna savčí skupiny.)

S povýšením vlastní funkce organismu, se vzpřimováním se, rostla logicky i dominantnost tvora s označením Homo, takže si dovoloval větší výpady do fáze dne i noci a díky tomu získával víc potravy, což mělo za následek jak jeho mohutnění, tak i první tvorbu skupin, které ještě zdaleka nebyly organizované. Přesto trend byl spuštěn a myšlení hnalo organismus vpřed v rámci evoluce, protože nastartovaný intelekt do rozměru právě tohoto bývalého outsidera mezi savci bylo radikální. Člověk se vyvíjí daleko rychleji, než ostatní živočišné druhy, právě na základě...a zde si prostě nejsem jistý: pozitiva, či negativa nadstandardního intelektu? Můj problém je v tom, že jsem v kontaktu zpravidla kompletně s lidmi zatíženými ‚moderním‘ učením a neochotnými diskutovat o samotné podstatě intelektu, protože pro ně je to jasné pozitivum a cesta vítězství člověka nad ostatními druhy. Já si tím vůbec jistý nejsem a má navrhovaná paralela leží v původním optimu setrvání v rámci standardní koexistence s obvyklým vývojem. Člověk by prostě rostl a sílil poplatně okolí a dnes by nejspíš byl v úrovni plazů a na vrcholu jejich dominance. (Nikoli rozměrem, protože savec nemá trend plaza a šlo by spíš o úžasně svalnatého a výkonného tvora, teplokrevného, žijícího jen v promili počtu současného člověka.) A stačilo by k tomu jediné: menší chemický dopad toxické stravy na strukturu mozku. Stačilo jen po menší periodu, nebo méně intenzivně požívat odpad a člověk by NEVYBOČIL z biologických standardů. Však ‚kdyby‘ v přírodě bohudík nefunguje, tedy mentální rozvoj je holý fakt, která nelze jakkoli zpochybnit.

A teprve nastartovaná schopnost zapamatovatelné abstrakce (což je už prostě dle mne objektivně biologický defekt, protože schopnost analýzy vzpomínek mizí logicky impulzivnost a roste reakční čas, tedy tento defekt zapříčinil inklinaci k tvorbě ulehčujících nástrojů, protože člověk potřeboval kompenzovat své mentální vydělení se a právě onu schopnost prvotního, z dnešního pohledu jednoduchého, myšlení) spustila i inklinaci ke skupině vyžadující...organizaci lidského rozměru. Snížení obvyklé migrace, větší fixace na stabilitu a tvorba prvních sběračů ve smyslu programového upřednostnění silných pro lov. Fakticky: člověk přestal být solidním zvířetem, když si poprvé stravu přinesl na místo svého pobytu. To je totiž už zcela intelektuální racionalizace možnosti kompletního využití získaného zvířete, což ostatní zvířata neumí. Ta se krmí vždy na místě v rámci savců. Následný vznik týlových jedinců slabšího výkonu – samice jako nárazově méně výkonné, leč perspektivní konstitucí daleko kvalitnější, než má maskul – (ostatně proto muži umírají v průměru daleko dřív než ženy) – postupně rozšířil onu lidskou hierarchii nad úroveň konvenčních opů sobě geneticky blízkých a tak nikoli na základě jazyka, ale na základě tvorby první živočišně iracionální, leč lidsky efektivní skupiny došlo ke vzniku ‚moderního člověka‘...zcela odtrženého od funkce ostatních. Jednoduše: vznik první...je mi líto..ale KOMUNY!

Tedy začal jsem komunismem a předchozí odstavec základem tohoto slova končí. Spojí si to jen quick-brain. Jak je asi patrné, tak já lidský intelekt považuji spíš za defekt, než za pozitivum, přesto se s tím smiřuji, protože nemám možnost realizovatelné alternativy. Současný rozměr člověka ale považuji za krajně patetický, či možná až biologicky hysterický, neboť v biokomplexu nikdy nebylo kalkulováno s podobným náporem, či možností a tak člověk je něco jako bakteriální zbraň hozená na dosavadně funkční město Zem. Nebylo adekvátního odporu k lidskému myšlení, na člověka tak nevznikl regulační predátor, tedy člověk nikdy nad přírodou nezvítězil, ale jen se oddělil od přirozené sounáležitosti s prostředím a tím se stal jeho dominantním likvidátorem. Je třeba si uvědomit, že toto je spíš pudové orientovaný, či pocitový text a já sám teprve hledám odolné schéma, takže existuje nespočet subjektivních argumentů proti tomuto textu, které nejsem ochoten přijmout, protože zde není kompletní pohled. Je to krkolomné a konvenčně nefunkční nadhození možnosti spekulace, kterou bych s kýmkoli rozvinul kdyby - a je to opět výš – existovala rámcově velmi blízká mentalita. Otevřel jsem několik trendů, které jsem nedotáhl, slohově to pochopitelně nenavazuje, je to nečitelné a celkově problematické...takže PROČ cítím, že člověk není správně už v základu? Humorně: člověk od začátku jen a jen, víc a víc, prohrává svou původní a optimálnější vývojovou možnost. Je něco jako parodií na původní možnost a prakticky samostatně, bez berle svých technologií, je jedním z nejtrapnějších tvorů této planety. No a rozesmívá mne to proto, že tím člověkem bohužel sám jsem...weird :P

 

 

Je to symptomem řady společenských ideálů. Zemřou v momentě svého zrození do podoby obecně akceptovatelné pochopitelnosti. Víra je překována v doktrínu a je to jak okovat perem koně. Bez šance. Původní myšlenka Anonymous byla postavena na systémovém vzdoru v romantickém rozměru, neboť impulsem pro toto alternativní sebeurčení byl comix tak jako vždy obsahující individualistického hrdinu, bez bázně a hany, čelícího všem bezprávím světa. A první Anonymous neměli nejen masky, ale neměli ani ambice na cokoli útočit. Šlo prakticky o morální podporu sama sebe, protože šlo o fabulační subjekt vlastní datovým nadšencům, kteří potřebovali nějak obhájit své aktivity online. Je třeba si uvědomit, že za klávesnicí tráví čas jen určitá skupina lidí a pokud jste prostředím i rodinou vedeni k odlišnému, je jasné že svůj čas budete trávit spíš na sportovních trénincích. Ani zromantizovaní geeci, ani zromantizovaní nerdi, bohapustě weirdi. Lidé inklinující k neosobnímu kontaktu, který jim vyhovuje pro jeho pohodlnost, bezpečnost a jistotu, že uživatel je vždy projektován jen z části a to zpravidla tak, jak si sám určí. Kouzlo datové komunikace dlí v ořezání nonverbálního projevu, tělesných handicapů a ageistických disproporcí; ostatně na tom stojí celý Facebook, protože umožnil milionům lidí prezentovat se společensky akceptovatelně bez ohledu na faktickou situaci. Skutečně bohatí mají jen výdělečné profily, které jim spravuje externista - klasika a pro sociální vůdce je dokonce nedůstojné mít mezi plebsem profil. Facebook je tak logicky plebejským rejdištěm a paradoxně s původními Anonymous nemá spojitost, neboť ti byli PŘED Zuckerbergem, jistě.

Anonymní sebeobhajoba spojená později se symbolem masky měla původně za účel překrýt právně diskutabilní, leč sociálně zcela spontánní výměnu kulturních děl, která si však přes prostředníky nárokovala zaplacení při každém užití. A stejně jako je občanské právo prachsprostým alibismem a vírou v hodnoty nejstabilnějšího středu, byli i původní Anonymous naprosto stejným ekvivalentem občanského práva, leč v rámci svých hodnot. Snažili se nalézt morální obhajobu své aktivity, snažili se jí dát společný rámec, ale vědomi si nepotřeby osobní známosti, spojili se abstraktně a opět: původně v určité ironii – přes comixového hrdinu V. Existenční pravidlo říká, že dva už anarchii nezvládnou. Anarchie, či an arché mentalita je stav mozku, poplatný přísně a striktně jen individualitě a jakmile anarchistický názor na někoho aplikujete a on ho přijme, stáváte se ideovým vůdcem, tedy popřením samotného principu. A tak to fungovalo s Anonymy. Nemohli se označit za anarchisty, protože tvořili kolektiv, spolupracovali. Nemohli se označit za komunisty, protože tento pojem je v ‚moderní‘ společnosti znásilněn do neskutečně vulgární podoby z důvodu, že princip komunismu odporuje všem hodnotám konzumního prostředí spravovaného restriktivní hierarchií, což je vlastnost každého státu ‚rozvinutého‘ světa. Nemohli být ničím společensky zažitým, protože onen díl datové, tedy atypické existence zásadně pod určitým ‚nickem‘ (přezdívkou), vylučoval spojení s nějakým již společensky funkčním ideálem. A když si opět spojíme sérii podkladů: a) v průměru mladý věk, b) většinou mentální pružnost, c) subjektivní kolize s vnějšími pravidly a z toho pramenící bagatelizaci právě vnějšího světa přecházející v pochopitelnou ironii až cynismus, vykreslí se nám comixový hrdina proti všem naprosto automaticky. Na počátku to byla sociálně okrajová, uzavřená, dost často sarkastická hra původních, datově zběhlých individuí, která neměla jakékoli ambice na vnější vliv. Tuto větu je třeba pochopit, neboť ta je základem současného rostoucího rozkolu mezi časovými úrovněmi Anonymous, který je nikoli pohřbívá, ale který je už pohřbil.

Nacházíme se ve fázi, kdy se z Anonymous stala sice stále zcela nerespektovaná a deklasovaná, přesto společenská a vnější síla, což je model, který je v přímé opozici původní skupiny. Ta však trpí nejvyšší, existenční pákou a tou je čas. Řada původních Anonymů už dávno svou ‚undergroundovou‘ aktivitu vzdala a stali se z nich – humorně – buď alkoholici, nebo manageři, což pro ty, kteří vydrželi vyjde nastejno, protože nejstarší vrstva Anonymous nepatří do Čech, ale vyskytuje se skutečně spíš více na sever Evropy a ti co byli weirdy tehdy, tak pokud stále žijí přezdívkou, zůstali weirdy i dnes. A tak jako každý člověk lnoucí k zažitému a ke svým rituálům, přejí si i ty zbytky těch co stáli na počátku, aby Anonymous byli tou syrově humornou, datově výměnnou, okrajovou a uzavřenou skupinou bez ambicí na cokoli dalšího. Vpád ‚moderních‘ Anonymous je nejen roztrpčuje, ale přímo uráží a tak v přímé úměře zaniká původní jádro, jakou rychlostí se tvoří ta nová vlna, společensky exhibiční a vytvářející principy něčeho, co nikdy žádný mít nemělo. ‚Zapálení fotbalisti‘ – jedinci, co se nechají strhnout ideálem a v mozku se jim urodí: tak do toho jdu. Nadšenci, kteří chtějí patřit a nikoli patří, protože ti co skutečně patří do toho byli dotlačeni a nikdy si to nevolili. V tom je ten nejzákladnější rozdíl, však problematicky pochopitelný. Využití původní a okrajové myšlenky k uplatnění sociálních ambicí, které mají tentokrát dominantní a nikoli sebeobranný ráz, jak tomu bylo u základu. Prakticky: současní Anonymous se otočili o 180°, či ‚změnili pohlaví‘ (právě proto, že původní Anonymous žádné neměli – v tom je onen skrytý humor), kdy takto změněné symboliky se v současnosti chytlo neuvěřitelné množství sice opět neoromantických, však zcela destruktivních jedinců, co chtějí stvořit hrozbu. Prakticky základní Anonymous skončili s první prezentací pro kohokoli, protože tu už neudělali Anonymous, ale dělali jí....Anonymous. Ten přechod není viditelný a paradoxně každý účastník ať už s maskou, či bez ní se za Anonyma považuje. Nelze mu to upřít, protože původní idea nikdy nebyla nastavena restriktivně a nedefinovala člena, protože opět: bylo to krajně volné sdružení weirdů, co OPRAVDU nechtěli být poznáni. A o tom to celé je.

Každá současná akce je zviditelněním, což je zcela v rozporu třeba už jen s comixovou předlohou, která byla brána ironicky a ne tak dogmaticky jako jí berou aktuální Anonymous. Původní Anonym nemá profil na žádné společenské síti, nechodí demonstrovat a je z principu izolacionistický, nemá žádnou potřebu vůči vnějšímu světu, protože všechny své potřeby si uměl buď sám, či za minimální spolupráce se znalejším realizovat a jeho cílem bylo, aby nikdo nepřemýšlel, jestli se vnějšku dotknul, či ne, tedy cílem bylo nedat o sobě vědět jakkoli. Už i IRC bylo diskutované...na počátku.

Jsou či nejsou dnešní Anonymous tím čím být mají? Bohudík nelze určit, protože není šablona a to je poslední stopa po...Anonymous. Anonymous fail...

 

 

Evoluce funguje na jednoduchém principu, kterému říkáme rakovina a máme možnost sledovat ho každý den nejen na sobě, ale i na okolí. Organismus disponuje imunitním systémem, což je něco jako společenská doktrína; jde o ochranný mechanismus střežící prostředí a eliminující vše, co by mohlo systém ohrožovat. A to včetně perspektivně zhoubných buněk rakoviny, kterou jsem na úvodu označil za hlavní, evoluční páku. Všimněte si jediného: když se řekne rakovinné bujení, vytane jako první asociace pojem ‚zhoubný‘. Strach lidí z vlastní dezintegrace, které úderně říkáme SMRT! Zas ale, pokud jde o ‚bujení‘ je to už vícečetný výskyt, tedy jde o něco, co počíná konkurovat organismu a zároveň je to s organismem neslučitelné. Nádor. No a debil jsem proto, že mne u pojmu ‚nádor‘ napadá na rozdíl od ostatních lidí...revoluce!

Tak jako vždy je rozdíl mezi vírou a faktem. Víra je, že nádor člověka zabije. Fakt je, že nádor je jen koncentrace nejsilnějších buněk v organismu, které překonaly imunitní, ochranný diktát, rozumíte? Rakovinné buňky jsou nejsilnější prvky těla, takže jak mohou za to, že jsou dominantnější, než ty ostatní? Nemohou. Je to jejich vlastnost, která byla kdysi kýžená pro nás všechny: růst a sílit. Následně: je problém organismu, že je slabý a nedokáže rakovinným buňkám vzdorovat? Z mého úhlu už ano a rozhodně vnímu za větší zápor imunitní impotenci vlastního organismu, než abych silným buňkám vyčítal, že jsou silné. Idiot jsem jen pro ostatní, nikoli sám pro sebe. Čili JEDINÝ problém rakoviny je, že buněčná perspektiva na lepšího člověka toho současného člověka zabije. Evoluční princip, kdy perspektivně funkční a udržitelné zabíjí to předcházející a překonané. Voila a zde už minimum z těch co nejsou vylízanými kretény dokáže vidět ono principielní pozitivum rakoviny. JE to oslava života a PROTO – jak je psáno v záhlaví – jsem debil pro většinu.

Pocit z existence je emoce odvislá od předsudku integrity. Člověk má pocit, že je celistvý a že ovládá každý svůj úd tak, jak se sluší. Že je člověk hovado odhalíme ve chvíli, kdy mu před bulvy vystavíme sofistikovanou zprávu v kostce říkající: „Maminko, máte rakovinu.“ Pak se pocit z integrity bortí, nastupuje emoce zoufalství, hrůza, strach z vlastní dezintegrace. To si to pak takhle šinu kolem postiženého evolucí a jízlivě si ucedím: „To je ten pocit z ovládání sama sebe a ze své znalosti?“ Než se však dokážu cynicky zařechtat, zalehne mne zpravidla kohorta emočně propojených s nositelem rakoviny a zhruba dvanáct až patnáct minut mne kopou do hlavy a genitálií, že: takového sráče, aby jeden pohledal! Rozumím jim. Oni se bojí, že přijdou o toho, s kým jsou propojeni. Tak jako vždy: nebojí se nakonec ani tak o toho nositele evoluce, bojí se o vlastní, subjektivní ztrátu emočního pouta na osobu blízkou, protože mozek je nastaven k povyšování četnosti druhu, tedy k plozením a rozšiřování počtu jednotek. Čili když nějaká zemře, urodí se nám v lebce trauma suše sdělující, že tohle bylo špatně a že už to nemáme dělat, protože nás má být víc, nikoli méně. No, ale po zmlácení mám většinou stejně tak odulé pysky, že mám starost s tím, jak vyplivnou rozdrcené zuby a nějak se mi tam nevejde sdělit emocí nadšeným jedincům pochopení jejich násilí na mé osobě. S lidmi je kříž...

Tedy a nyní sociálně: rakovina společnosti jsou volní radikálové spouštějící dezintegrační bujení na různých místech doktrinálního (imunitního) systému. Radikálové hrozí, že spustí bujení, které systém zabije. Leč: radikálové jsou nejsilnějšími prvky společnosti a dodatečná bonus: adaptovaní radikálové DO společnosti se stávají jejím jediným posunovatelem vpřed. Jako v lidském organismu. Když se mutující buňka adaptuje - a že se to občas stane – protože drtivou většinu rakovinných buněk imunitní systém odchytí a zabije, kdy jen některým se povede uniknout a samostatně počít tvořit nádor, tedy když se rakovinná buňka adaptuje, dochází k vývoji vašeho organismu. A protože se VYVÍJÍME, tedy měníme, tak jasná logika říká, že těch adaptovaných, rakovinných buněk je víc, než těch, co zabíjejí svého nositele. Po pravdě: rád si tykám jen s lidmi, co tuto paralelu mezi lidským organismem a společnosti vidí, protože to jsou již o chlup více smýšlející jedinci, kteří zpravidla negenerují nekontrolovatelné násilí po větě: „Jé, ty máš rakovinu!“ Lidská idiocie v průměru je prostě brutální, takže náhled na společnost přes funkci čelního laloku mozku je poplatná jen z mého úhlu kriplům, co mají mne zas za kompletního debila, neboť dle nich vykazuji naprosto nesrozumitelné a chaotické postoje jakkoli nespolupracující...s imunitním systémem (doktrínou). Přesto JE sportem drtivě většiny lidí pohlížet na společnost (organismus) právě jen přes ten mozek, takže se dostáváme k definitivnímu: REVOLUCE (vítězně bující rakovina) je VŽDY pro doktrínu překvapením a ti patřící historii vždycky kvílí, že jde o ztrátu aktuálního stavu těla (společnosti), však ani radikál, ani revoluce NEJSOU tím negativním fakticky, protože JSOU principem globálního vývoje.

Přál bych si, ale tohle myšlenkové schema, které mne provází pocitem z existence někdo alespoň zkusil porovnat s tím svým, protože: a) mám v něm jen empiriku a ověřitelnost, b) nemám v něm žádnou programovou destrukci, ale jen sekundární a pochopitelnou destrukci překonaného, c) MYSLÍM, kurva, na dobro celého lidského druhu....a proto jsem debil pro většinu. Názor složený jen fakt, bez víry a přání, z mého úhlu absolutně existenčně faktický. Takže PROČ...se nemůžeme bavit v tomto duchu?

 

Nemám typicky většinový pohled a nectím příliš externí pravidla. Dva mé největší zápory, které předjímají, že následný text s určitostí není vhodný pro účastníky hlavního proudu populace. A protože těch je většina, je logické, že v celku tento texty musí mít negativní vyznění. Sociální mechanika a princip pravidel většiny. A abych prokázal negativum tohoto textu, začnu naprosto vážně myšleným, že už pojem ‚krást‘ je společenský alibismus, nesmyslný pojem stvořený jen k ochraně slabých, co nemají potenciál uhájit, či udržet si vlastní statky. Nekrást je pro-externí výraz, apelující rétoricky na okolí, aby byl udržován vzájemný respekt, což je zas jen a jen dohoda mezi lidmi o neútočení, která má pozitivum v nenásilném prostředí. Jde o jedno z pravidel, které je nosníkem předcházejících teistických doktrín, jenž jsou vždy a striktně nastaveny k pacifikaci vlastní skupiny, a zároveň měly za úkol potlačovat a omezovat vše, co této skupině nevyhovovalo. Jednoduše ‚nekrást‘ se stalo kamenem výchovy, dodaným úhlem pohledu na vlastní existenci (nekradu, tedy jsem správný) a to natolik intenzivním, že odpor ke krádeži dnes cítí naprostá většina populace. Odpor k základnímu významu přímé krádeže. Zde se už dostáváme k faktickému, že morálně nekrást cítí každý za pozitivum, leč praxe lidského průměru tomuto pravidlu jasně neodpovídá, neboť modifikované cesty principu krádeže máme možnost dnes a denně sledovat napříč sociálním spektrem a objektivně krade vše až po nejvyšší, politické představitele, včetně restriktivních složek na ne-kradení dohlížejících. Logicky pak ‚nekrást‘ je jen dalším ze společenských přání, nikoli faktů, byť řada progresivních idiotů podává své nekradení za fakt. Jsou to lidé vycházející z vegetativní formy existence, žijící v nadbytku a ani perspektivně necítí ohrožení, tedy mají pocit, že jejich úhel pohledu na společnost je tím jediným funkčním. Ale už jsem napsal: progresivní idioti vzešlí z intenzivně vegetativní formy žití, kdy tato jejich hysterická pacifikace i svého okolí je jen a jen pochopitelná. Přejděme tedy k druhé úrovni:

Krást je přirozené

Člověku absolutně, neboť kdyby nebylo, neexistoval by masivní výskyt zdokladovaných krádeží. Z toho následně pramení, že společnost se dělí na dva tábory, odlišné svým mentálním zformováním. Ti co rétoricky nekradou a demonstrativně apelují na nekradení jsou většinou dokonale pacifikovaní socialisté – jedinci věřící a spoléhající na soužití v širokém celku. Ženské mentality u mužů označované za ‚demokratické‘, bývalá sorta bázlivějších sběračů, co jedině skupinovým křikem dosahovala svého prosazení. Dnes hysteričtí ochránci práva a pořádku, kteří díky dlouhodobě nenásilnému prostředí dosáhli populačně drtivé četnosti. Dokonce v takové míře, že jejich pohled se bere už za globální standard a cíleně se eliminují opoziční jednotky, které socializaci buď nezvládli, nebo odmítli. Individualisté. Ti se postupně stávají největším strašákem moderní společnosti, neboť jejich neochota spolupracovat dle externích pravidel s prostředím z nich dělá nepředvídatelné jednotky, což stojí zcela v opozici plošně socialistickému, i plošně dohlíženému, přemravněnému a funkčně laxnímu prostředí. Individualisté prostě kradou z prostého důvodu, že jejich existence je sebevědomá a oni bez nějakých zlých úmyslů vnímají na vrcholu důležitosti sebe. Tací se pak ještě paralelně označují za sobce, protože nevykazují onu demonstrativní ochotu ke spolupráci tím, že otevřeně nabízejí sebe a svůj výklon pro druhé. Individualista = sobec = asociál = zápor z důvodu nepředvídatelnosti. Přesto to OBJEKTIVNĚ nesignalizuje fakticky destruktivní lidskou jednotku. Naopak.

Společnost posouvají kupředu jen individualisté, většinou konající proti zavedeným přáním, protože tento jev se označuje za ‚změnu‘ a změna je zas projevem funkční diverzity, která jako jediná udržuje možnost právě vývoje.

Obecně zamlčovaným faktem je názorová impotence každého tvrdě socializovaného prostředí, neboť vzájemný dohled a tlak na jednoduchá, morální pravidla prakticky vytíží zbytkový potenciál takto pasivních. V takto deformované společnosti se následně nejvyšší hodnou stává ‚obecná morálka‘ a lidé jsou filtrováni dle schopnosti tato vnější pravidla naplňovat. V takto postiženém místě se pak pochopitelně nejúspěšnějšími stávají ti, co dokáží okolí nejkvalitněji předat svou příslušnost k obecné morálce. Na základě toho pak roste mýtus ‚střední třídy‘ a oslava středního proudu, který je glorifikován za určující a správný. Z něj se pak rekrutují i jedinci, co od ostatních laxních získávají administrativní mandát na obecnou správu a dost často se realizuje i prakticky nejméně funkční a regionálně škodlivý: lidový, demokratický systém, který nemá pozitiv, ale má jen vlastnost, že rozhodovací post v něm může obsadit jakýkoli fakticky lidský debil, který se ale nejvíce ZALÍBÍ ostatním pasivům. Demokracie a její výklad je vrcholným, rétorickým alibismem, protože nikdy není faktem, ale vždy je jen podsouvanou možností rovných šancí pro zúčastněné. To se následně oslavuje, protože mnoho vykleštěných účastníků socialistických skrumáží dneška chce VĚŘIT v prostředí ohleduplné, slušné a zbavené násilností (kráděží). Proto je dnes nejvíce lidí ‚demokraticky pozitivních‘ a skutečně jsou o sobě přesvědčeni, že funkčními demokraty jsou. Jsou...ohleduplní. Zpět ale k funkci krádeže funkčními individualisty.

Pouze jedinec koncentrující v sobě okolní poznatky je schopen vytvářet mentální konstrukce vymykající se dosaženým stavům a tento až biologický fakt a evoluční nutnost živočišně opravňuje ke krádeži jakéhokoli duševního vlastnictví. (Duševní vlastnictví = dosažený stav, statika, dále se nerozvíjející, samoúčelně těžící ze sebe sama.)

Lidé kradoucí mentální konstrukce svého okolí jsou tak sociálně odmítáni a označováni na hodné izolování, neboť porušují obecně morální pravidla, přesto jsou to pouze tito, co urychlují vývoj bezohlednou potřebou sebou koncentrovat populační poznání. Krádeže duševního vlastnictví jsou tak výsadou hlavně mladé generace, která socializací teprve prochází a u určitého procenta z nich je šance na nedokonalé vyhlazení prostředí do kýženého stavu. Z části z nich se stanou ‚umělci‘, lidé dílem vymykající se zavedeným pravidlům, ale přesto tvořících pro masu, tedy masou i oslavováni (důvod neuvěřitelného přeplacení herců a jedinců z této kejklířské množiny, která fakticky patří vně hradeb, ale opět: lidé jsou rádi laskáni, takže si své umělce pěstují a nosí je na ramenou. Proto se jim říká ‚hvězdy‘ – jsou NAD obyčejným člověkem. Bohužel..) A jen z malého procenta, či promile ‚zlodějů duševního vlastnictví‘ se následně stávají (r)evolucionáři. Jedinci přicházející s poznatkem, který intenzitou překryje i morální pasivitu prostředí. Tací se pak společností vyhodnocují za geniální a je okamžitě zapomenuta jejich předcházející, obecně kriminální činnost. Kdyby Gates neukradl citelnou část Unixu, nikdy by nevznikly Windows a nikdy by nedošlo k rozšíření osobních počítačů do dnešní úrovně, tedy ani internet by nebyl. Jednoduché.

Sdílení informací na dosažené platformě je pak nejohleduplnější cesta živočišně logického kradení, protože obohatit svou mysl okolním podnětem je existenční právo stojící nad všemi ústavami naprosto jakéhokoli v zásadě romantického zřízení, kterému se prakticky říká ‚stát‘. Sdílení je ke společnosti ohleduplná forma trvající na své vlastní morálce definované faktickou demokracií a nezištným, mezilidským přátelstvím. Ten co sdílí nekalkuluje s cílem svého poskytnutí, individualisticky vychází ze stavu, že ‚já jsem svůj mentální zářez získal – nyní jsou na řadě další‘. Jedině z toho schematu mohou vzejít jedinci nevedení, nezformovaní předem obecnou morálkou a jedině tací mají možnost nezaujatě pohlížet posléze na společnost a její potřeby. Byť za procenta těch, co data zneužijí k vyventilování nějaké osobní frustrace a naopak zaškodí prostředí. To je však opět zcela přirozené.

Člověk prostě není schopen pochopit, že sdílení je ten nejzákladnější princip lidského soužití a že jen díky sdílení informací a bezohlednému kradení poznání funkčními individuality FUNGOVAL kdy technologický pokrok, který jako jediný umožnil současnou vegetativní, socialistickou formu nenásilné koexistence. Princip sdílení a prospěšného kradení je aktuálně pod palbou primitivní doktríny kapitalismu, který umocňuje současnou vegetativnost a hodnoty znetvořil do jediného grálu: osobní dostatek. Přesto: v zájmu budoucna a period s určitostí osvícenějších než je dnešek – sdílejte a koncentrujte v sobě každý poznatek, který je možný, neboť subjektivní mentalita je dnes posledním místem, kam se systému ne vždy daří zasáhnout. VĚDĚNÍ bez sdílení není možné a vývoj bez krádeže neexistuje. Ustát tlak dnešní majetkové hysterie je průkazem schopnosti perspektivního přežití, takže celému, idiotskému dnešku se nakonec sluší jediné: vztyčit prostředník a věřit v zítřek. FOR DA FUTURE \o/

 

Vyvlekli mne za řepu z klece a začali mi řvát do ksichtu, co jsem to za hajzla, že nechci happyend. Každej knecht, že prej chce happyend a jen já jsem ten kus ksindla, co prudí, mlátí pyskem na všechny strany a jede v křeči oba prostředníky. A protože mi pustili lebku, mohl jsem alespoň rypákem kývnout k zemi v signálu. Nepřestávali řvát, ale zajímalo je, co že to chci říct. Čekali tuhlecten sebereflex...pokání, nebo tak, jak se na solidního soušl sráče sluší. Nejdřív mysleli, že kývu jako v pochopení, že rozumím tomu, že pussy jako já nemá právo na vzduch, ale pak konečně pobrali, že je gesto směru. No a protože jsem neměl žádný hadry, cestovali mi těma vodnatejma bulvama po těle, až se klasicky zasekli u tereziánskýho totemu hrůzy. Kejvnul jsem podruhý. A pak byl jeden za génia, protože do náhlýho ticha zamečel: „Koule?“ Kejvnul jsem potřetí a spustil svý da best. Asi čtyřikrát jsem si nádherně praštil, než mě ukopali, ale chechtal jsem se ještě když jsem mizel z vlastního mozku, bylo to fajn....

Kýbl vody mě probral a už mě zase stavěli za řepu. Já fakt nevim, proč je to vláčení za háro tak v kurzu, ale asi to patří k homo společenskýmu chování, nebo tak. Řekli mi klasicky, že jsem prase a všechny ty další radosti, ale že tentokrát maj lepčejší páky. Přivedli prsa s vyčítavým fejsem. Někde jsem v sobě vyškrabal popchopení klasiky, který se mezi půlčíkama říká ‚citový vydíraní‘ a postě jsem věděl, co bude. Nasazovali to na mě celej život a nevěděli, že to oni mě vyškolili; furt věřili, že to bude fungovat. Začali držet hubu a solo dostaly prsa. A ať prej táhnu do hajzlu, že s takovým flákem imbecilního sebestředa se nebude žádná zabejvat a že jsem pure maskul odpad, kterej má plavat kanálem a ne si to šněrovat po povrchu. Každá nešťastná ta, co o mě kdy zakopla a že bych měl nejlíp hořet. Hned teď a tady. Ucedil jsem ‚cenk jů‘ a prostředník mi vylít sám o sobě. Jenže v pacifikačním komandu byl nějakej ťulda, kterej to měl asi s prsama v soukromí rozsekaný a protože měl ty cuky spárovat se, tak se chtěl zastat těch tady, na který jsem mířil prostředník. Vytáh pendrek a málem ho o mě přerazil v amokálním řevu, že se budu chovat svinsky slušně. Ostatní se hned chytli, jasně, protože to člověk je strašlivej dobytek, že když si někdo bouchne, tak se chce přidat, čili za chvíli jsem už zas cestoval smotanej v klubu do říše zapomnění, protože každej kovanej zupák ví, že když bude rubat do hlavy, dá bastard brzo pokoj.

Číslo tři byla klasika: nouze s bídou, hodně oblíbený už od starověku. Sice jsem už vstával hodně špatně, protože mi mozek plaval sám o sobě, ale zas mi pomohli rukama a každej ví, že tělo se staví spontánně v jasný potřebě dokázat si funkci, protože kdo leží je chcíplá lemra. A už to solili: nedostanu nažrat, nebudu s nikým hákovat a nebudu bydlet a že prej existence v prdeli – chcípnu. TEĎ bych se měl začít bát. No jenže já jim přes odulej pysk ucedil, že o sebe se fakt nebojim, že mě vždycky strašně sral ten strach o pokrevně blízký, kteří se mě už bohudík zřekli, protože jsem jim mrvil ty jejich teplý soušl sporty. Takže vzato kolem a kolem: jestli chtěj, abych držel hubu a krok, musej mě prostě nakrájet, protože jo, je jich víc a já už teď asi neuzemním ani jednoho, protože jsem na kaši a sotva stojim, hehe. Pak mi ale v lebce vytanulo, že, vole, já vlastně v lidi věřim a proto mě tak serou, čili na tisíc zmrdů je vždycky jeden, co ty koule tahá taky a je fuk, jestli má kozy, nebo ne. Ergo: fakt by mohlo bějt hůř a když mě celej tenhle zkrurvenej svět pošle do hajzlu jako top soušl odpad, furt je tu asi tak pět těch, co tomuhle brutálně fašistickýmu kolečku existence nepodlehli a prostě NECHTĚJ HAPPYEND, protože - a to jsem nikdy nepochopil - průměrnej kokot z člověka přemejšlí tak, že ten happpyned v životě fakt chce, aniž by si teda právě uvědomoval, že teplej konec je KONEC, takže happyend naprosto logicky rovná se smrt. No a tý se já rozhodně nebránim, ale nejsem homosexuální emo, abych na ní myslel a civěl, kde že u mě je. Prostě až přijde, tak přijde a do tý doby max bugr vitality, protože o nic jinýho v životě nejde a ty debilní pindy atrofovanejch ubožáků, co si začnou omlouvat, že v degeneraci je taky kouzlo, protože tuhle knecht se může věnovat vyšívání, ty jsou tak hrubě alibistický, že prostě jo: já musím žít na držce v krvi, protože kdyby ne, jsem mezi nima - za pasivní dobytek, co má všechno v lati a vegetuje. Přesně jako svině v ustájení: když jí pravidelně nalejou šlichtu, chrochtá. Když ne, tak kvičí a volí socany, jasně...

Prostě to vzdali. Se mnou nemá cenu se zabejvat, převýchova by stála milion, perspektiva zero a upřímně: jsem už žok hoven u čtyřicítky, takže patnáct mi už dávno není, čili i já si uvědomuju, že mám po expiraci. Manufakturní šmejd, co nikdy neměl ani záručák a prostě VYPAD z konzumního pásu ustájených sviní, co čekají na happyend. Na půl cesty k wolf child módu: brambory si ukradnu, mrtvýho psa sežeru a když mi nechčije na hlavu a nemám prdel v mrazu, jsem na svým a tyhle věci si lze zařídit kdekoli for free.

Takže DÍKY ZA ŽIVOT, šmejdi...zkusil jsem a pochopil, že to máte o pokryteckým hovně, kterýmu říkáte happyend a ten je danej vegetativním hnitím kolem koryta plnýho šlichty. Na to jsem prostě furt moc sexy, takže si všichni připravte kopačku a až mávnu: vypalte mě někam, co nejdál od vás, fakt co nejdál, co umíte. Já se vás totiž štítím naprosto stejně, jako vy mě, jenže vás je prostě víc a proto poletím já! Takže na tři:“Tři!...dva!...jedna!...GERONIMOOOOOOOO!“ \o/

(A po dopadu....BOOYAKA! BOOYAKA!)

 

 

V první řadě je to člověk, co chápe, že skupinová masturbace sociálních dětí nad historií je sice zcela přirozená, ale že i ony mají šanci někdy dospět a pochopit, že proces formování lidské společnosti má až technicky zákonný průběh, takže díky vlivu pacifikačního teismu jde o postupné ponižování agresivity uvnitř územního zřízení. Ne, nesmějeme se odpůrcům komunismu, protože to jsou ještě nedotvořené mentality, zatím jen pouhé polotovary, co jsou vedeny dohližitelským učitelem, panem Doktrínou. Pak je zcela pochopitelné, že děti se musí základní principy chování učit přes markantní modely, takže jako dospělý za dveřmi třídy posloucháme relativně pravdivé: „Kléma – zabil!“ (A sborově:) „Je hnusný!“, „Kléma diktoval!“ (Sbor:) „Je hnusný!“, „Kléma potlačil!“ - „Je hnusný!“ To vše je prostě v pořádku, protože současným trendem pro nejbližší civilizační horizont je stále jen povyšování pacifikace, které se ale moderně říká ‚demokracie‘, protože v tomto pojmu je alespoň teoreticky obsažena možnost subjektivního rozhodnutí. Nechme děti učit se jejich odporu ke všemu násilnému a bezohlednému, kdy jako dospělý komunista vyjděme ven, na světlo letního dne...

A jistě, můžeme se ještě ohlédnout ke škole a připomenout si, že jako vyzrálejší musíme těm demokratickým dětem později připomenout, že samotný jejich původ, či forma jejich zrození už na komunismu stojí, protože kdyby muž a žena nefungovali společně – latinsky ‚communis‘, tak by nikdy neměly šanci na cokoli nadávat. Partnerský komunismus je stvořil a rodinný komunismus zformoval. Individualistické ženské vajíčko je k ničemu. Individualistická, mužská spermie je k ničemu. Jedině tím, že se spojí a sloučí své možnosti – vzniká člověk. Nejzákladnější princip biologického komunismu. Ten pak roste u ostatních zvířat přechází ke stádnímu komunismu, klidně o tisící kusech, kde komunistický princip stále učí jasnou logiku, že: muži po obvodu jako oštěp a štít (ochrana/obrana), ženy za nimi, jako podpůrná hradba a péče. A děti samozřejmě uprostřed, jako chráněná budoucnost a perspektiva dosavadně bez vlastních možností. Jediná, funkční forma biokoexistence pro skupinu savců, či jiných druhů. Opakující se stále a stále, jsa potvrzená nikoli tisíci, ale miliony let. Ptá se v komunistickém stádu muž, jestli má bránit a bojovat? Neptá, zná svou funkci. Ptá se v komunistickém stádu žena, jestli má pečovat a rodit? Neptá, zná svou funkci. A jedině komunistické stádo má tak děti, svou porodnost. Oproti tomu krajně zvrhlý, novodobý výstřelek dneška, který musí co nejdříve zmizet, se označuje za ‚svobodně-demokratickou periodu‘ a je to hysterické potlačení komunistické formy koexistence, takže muži už nejsou muži, ale stali se z nich až snad homosexuální úředníci, co jezdí na kole. Z žen se naopak staly afektované megery s potřebou knírku (což lze chápat, vzhledem k tomu, že muži ve ‚svobodně-demokratickém zřízení mizí) a děti...přátelé, děti nejsou. Porodnost ve ‚svobodně-demokratickém zřízení‘ klesá a klesá, s jasnou perspektivou vymření, neboť současná fertilita je 1,3 dítěte na pár. Takže každá dvojice porodí vždy méně dětí než je její počet per unikum. Solidní komunista tedy ví, že musí svůj život napřít proti ‚svobodně-demokratickému zřízení‘, neboť to jde absolutně proti zachování našeho druhu, logicky...

Bohužel a opět! Jako poctiví komunisté si musíme uvědomit, že i ta odnož symbolizující komunismus v současnosti je skladbou homosexuálních gerontů, svázaných zvykem, kteří mají díky vegetativní existenci v lebce jen jakési transparenty o ‚solidaritě‘, ‚charitě‘ a ‚dalších rozmělněních‘, takže ti politicky funkční komunisté jsou pouhými participátory na současném režimu, který je ale hrubě destruktivní. Tedy ani současná KSČM není schopna nabídnout funkční model pro budoucnost, takže je vnímáme jen v úhlu sympatie, že alespoň drží ten titul: komunistický. Ostatní populace je zmatená a nedospělá. Narodila se do světa, kde jí v rámci našeho světa nic prakticky nehrozí, má teoreticky vždy zajištěnou stravu a zimou umře zpravidla jen, když je to forma kompletního dítěte, které se říká ‚bezďák‘ a jejím cílem je už jen intoxikovat se do stavů neschopných racionálně zvažovat realitu. Bohužel i řada lidí s mozkem v této periodě fandí intoxikaci a neuvědomuje si, že ztráta pozornosti v opojením může být fatální právě pro jejich existenci. Soustředění je základní hodnota lidského intelektu a vše, co jde proti jeho ostrosti je logicky...iracionální.

Tak tedy odchází dospělý komunista. Není demokratem a nikdy nebude, protože ví, že vše má svou základní funkci a tu má pouze rozvíjet, či modifikovat podle potřeby. Ví, že cílem je druhová udržitelnost a efektivní správa vlastní lokality. Nepotřebuje toto vědomí předkládat ke schválení jakémukoli patriarchátu, protože staré opět v normální logice chápe za biologicky zbavené své funkčnosti degenerací. A ano, vždy bude na hysterické děti pana Doktríny pohlížet s úsměvem, protože oni za svou mladickou blbost nemohou a někteří z nich vyspějí s časem...

Skór!

(Muhehehe, child-battle music dá jasně návod, jak se k tomu textu má postavit soušl impotentní pokrytec - demokrat, co si o sobě myslí, že už fakt dítě není, lol!)

 

Kdokoli normální není schopen vytvořit si samoúčelnou averzi proti komukoli a tu pak cíleně udržovat, živit. Samoúčelná averze je vždy sublimací komplexu na straně toho, kdo nesnáší, neboť logika existence jasně říká, že odpor si lze stvořit jedině na objektivní podnět. Před dvaceti lety zde vypučela plošná nesnášenlivost k prakticky jediné, tehdy dosažitelné skupině, kterou šlo uchopit a tou byli komunisté. Postupným ohýbáním a dobrušováním historických křivd se nakonec podařilo namířit všechny hroty hořkosti právě proti komunistům, a protože moudřejší cítili, že je to neupřímné, urodila se kompenzace na druhé straně: demokratické hype. Leč tato společenská zábava nevydrží věčně, takže po jejím vyčpění a minoritním pochopení, že současný systém se neliší od systému předcházejícího pro průměr, dokonce snad že je existenční kvalitou horší, než byl, bylo třeba nalézt společenský sport nový. Však když zde nemáme žádnou politicky markantní skupinu, kterou by šlo zuřivě deklasovat přes její přehmaty, kam jinam se pak máme obrátit?

Ó, ano. Je to jasné. Když se nedostává ‚odporných soudruhů‘ z vlastních řad (kteří jsou zcela pochopitelní), jsou na řadě odlišující se jinak. Cikán je pak skvělým terčem, protože postkatolická výchova a lidová slovesnost nás nenechá hladce projít sděleními, že cikáni když nekradou přímo děti, tak slepice určitě. Samoúčelná averze proti cikánům na sociální rovině je vlastní drtivé většině solidně vychovaných, hlavně tedy těch, co si dnes říkají demokraté. Tento odpor lze však dobře skrývat a když si zajistím existenci mimo kontakt s touto etnickou množinou, mohu se následně tvářit jako otevřený multikulturalista, protože na mne nemají přímý dopad. Mohu je nesnášet jen hluboko uvnitř. Ale abychom byli zcela upřímní: rasismus NENÍ nesmyslný na pudové rovině, protože u každého normálního tvora (vyjma člověka), pozorujeme logickou předpojatost proti všemu neznámému a neprověřenému. Hovořil jsem ještě s vlastními předky narozenými v století osmnáctém a ti mi doložili, že když se v jejich historicky tradiční, české vesnici poprvé objevil černoch, začala se celá vesnice zuřivě křižovat v nezlomné jistotě, že tentokrát už opravdoví satanáši přišli pro hříšného člověka. Klika byla, že církev učí své ovce k ohnoutství (někdy až do rozkroku kněze, což se má završit felací), takže prvního černocha neukamenovali, neboť ho považovali za ‚trest bóží‘ jejich směrem. A paradoxně i tak přemýšlí řada dnešních idiotů v rozměru slovního spojení: „Proč právě já musím mít kontakt s cikány, když jsem jen bílý Čech, co chce žít slušně a podle pravidel?!“ Tehdy i teď jde jen o riziko ohrožení územně zvykových hodnot, do kterých vstupuje nový prvek; o jekot konzervativců, co odmítají existenční změny a chtějí zemřít přesně tak, jak se narodili, čili když byli zvyklí na uctivé zdravení se a tereziásnký přístup, je takový Fedor Cikán s mezerou v zubech a humorně nadhozenou otázkou, kolik že to mají slepic, ihned a logicky koncentrací nebezpečí.

Ono, když půjdeme ještě dál, tak uzříme, že naprostá většina plebejců už není schopna relativity a může to mít klidně vědecké tituly z obou stran. Zvyk JE železná košile a to košile taková, která nejde zpravidla sundat, takže když jak kojenci začneme nasávat ovzduší vlastního světa, získáme brzo pocit, že je to správný vzduch (když neumíráme - prosperujeme). A správný = normální. Dnešní svět je tedy normální, řekne si každý, průměrný jouda, protože nepropojuje uvnitř lebky. Chce to prostě jednoduše. Asi jako technokraté, či jedinci bez slovní zásoby. Ona chybějící mentální doložka by mu ale sdělila, že i kdyby Fedor Cikán hrubě znásilnil postkatolickou Anežku Bábovičkovou věku šedesáti let na kočičích hlavách před její roubenkou, takže TECHNICKY to není nic proti ničemu, protože prostě jen potentní a fyzicky nadřazený samec uplatnil svou možnost na podřízené samici neschopné odporu. Lidově se tomu říká ‚znásilnění‘ a cyklicky se to vypichuje jako zásadní zápor lidské koexistence, protože je to situace bublající násilím, výkřiky a poletujícím ejakulátem, což je prostě FAKT špatně, anžto je to pudové a vůbec to není postaktolické. Všímáte si? NENÍ TO PROSTĚ ZVYKEM! A protože cikáni jsou kvalitní v tom, že CTÍ svou pudovost (schválně: kolik znáte cikánů s civilizační depresí? Prsty jedné ruky maxiálně. Ale když ukážete na bílé knédliky, má tenhle oser každý druhý. To je proto, že cikáni ROZUMĚ jedou v obou plohách existence: pudové i sociální, kdežto hovado běloch se snaží předstírat, že v jeho životě existuje jen a jen morálka, tedy předstírají život bez pudových motivací. Cikáni proto mají tedy v tomto případě daleko větší právo na vzduch, než bílí tuzemci, fakt...)

Ale abych se vrátil k původnímu: už i v tom aktuálně pochodujícím Šluknově to fakticky není o ‚spravedlivém rozhořčení bílých nad přístupem ke koexistenci tmavých‘, jak udávají rádoby demokratická média. Jde o výron nakumulované společenské frustrace, protože ve Šluknově, jako i v ostatních venkovských regionech prudce poklesla pracovní uplatnitelnost, tedy průměr se dostává na hranu materiálního dostatku a tato nejistota v něm jitří pocit obecného ohrožení, který vyžaduje svodku. Když pak takovýto chudák, říkající sám sobě ‚spravedlivý demokrat státu a pracující Čech‘ zjistí, že je systémově vysmívána jeho ochota ke státní loajalitě – zahořkne. Zahořkne a začne hledat, kudy to ze sebe dostat. Začne pochodovat a prakticky je jedno, proti čemu...

Nechápu, proč si tolik lidí neuvědomuje, že Čechy NEJSOU suverénním státem, ale že jsou v područí a že ‚tržní‘ v našem podání znamená prostituční. Klaus nikdy ani neměl mentální mandát na vůdce našeho ‚kmene‘, kdy Havel už tuplem ne. Nechápu, proč lidé nemohou mít v lebce obraz solidního, samostatného a nezávislého státu, který by si držel jak půdu, tak infrastrukturu, která by logicky dala pracovní uplatnitelnost všem těm, co nemají mocenské ambice, ale jen sklony ke konvenční existenci. Chápu ale důsledky současného stavu a tak mne cikánská otázka výrazně nevzrušuje, neboť je naprosto logická, či předvídatelná. Prostě společenský alibismus CZ ksindlu...

(Případný čtenář má svůj subjektivní pohled, vytvořený na základě existenčních zkušeností a neslučuje se s vyjádřením autora. Autor nečeká souhlas, ani pochopení. Výměnou jděte do prdele s nadávkami, ju? ;)

 

 

Je morálně nejdražší záležitost, neboť dnešní svět nabízí tuto možnost výhradně za měnu sociální poplatnosti. Ano, je v tom logika, jasně. Kolektiv se pragmaticky doplňuje jen předem jasně loajálními jedinci, kteří jsou ideálně ověření z předcházející periody. Však jen přemýšlející si uvědomí, že tam kde je logika, nikdy nemůže figurovat humanistický pojem ‚svobody‘, neboť faktická svoboda předjímá kompletní otevřenost jak přístupu, tak výdeje. Logika je mentálně racionální ŘÁD, kdežto ‚svoboda‘ je jasný CHAOS (nepředurčenost). Prakticky ‚proces‘ popírá svobodu, neboť ve funkčním procesu musí následovat za každým krokem další, LOGICKÝ krok.

Současí igráčci člověka jsou legrační a to včetně těch okázale se hlásících k neointelektuální vrstvě. Tací se snaží skloubit logiku se svobodou už poměrně efektivně a dokonce jsou přesvědčení, že se jim to daří. Modelový příklad samovýdělečného a úspěšného jedince je demonstrován jeho periférií, ke všemu zpravidla pouze rétorickou. Obvyklá kladiva frází kovou pojmy jako: mohu si dělat co chci, na nikom nejsem závislý, sám si organizuji život. Potlesk, prosím, neboť jde o aktuálně kýžené hodnoty infantilní demokracie, která byla nasazena postkomunistickými prognostiky a zove se přímo ‚státním zřízením‘. A nikdo už nemyslí na to, že výše zmíněné údaje jsou funkční pouze tehdy, pokud se takto ‚svobodný‘ jedinec ideálně zařadil do systémové logiky, tedy že splnil obecné požadavky dané předem a podřídil se ‚obecnému přání‘. Paradoxně pouze ten, kdo se potlačí nejvíc, či naopak je zformován tak, že nikdy ani neměl co potlačovat, může se stát současným ideálem: svobodným (muhehehe) a úspěšným...

Rozvíjet zde, že samotný ‚úspěch‘ dneška je v průměru definován nadzajištěním je snad zbytečné. Věřím, že pokud sem zabrousí byť jediný čtenář, tak jen z důvodu, že někde skrytě a nějak se mnou sdílí bezbřehé pohrdání primitivně opičí honbou za banánem a chápe, že materiální dostatek je jen segmentem z existence, která na něm ale jinde vůbec nemusí stát. Dokonce opět a přes modely: dnes masově dochází k jevu, kdy jeden z páru přijme vepřové hodnoty průměru a svou existenci věnuje tvorbě nadzajištění, aby v závěru zjistil, že toto napření mu odcizilo rodinu natolik, že manželka již dávno souloží s jiným a děti mu fetují, neboť na ně neměl čas. Ve funkci je ale i opačný model: nikdo z páru se o nadzajištění nesnaží, což je vydělí z obecného sportu a do páru se vkrade pocit zaostávání za sociálními hodnotami, kdy tato nespokojenost pár nejprve naleptá a posléze rozdělí. 53% rozvedených párů v Čechách má prostě na svědomí hlavně opravdu tento kreténský tlak průměru: orientace na materiální statky.

Jistě! Existují výjimky, ostatně jako vždy. Populace je stále bohudík spektrum, takže i dnes existuje řada jedinců, co dokáží vlastním vědomím odvrhnout současné hodnoty a vydat se svou, dost často TRADIČNÍ cestou rozvoje myšlenkových spekulací, kdy kompletní pochopení nutnosti pouze materiálního minima jim přihraje rozměr, který postrádají všichni ti úspěšní – vlastní čas, či čas na sebe, z jedině něhož vyvěrá...kompaktnění ega, či ‚sebevědomí‘. Ano, sdělit zde, že narazit na geniálního nuzáka zní pohádkově, či mysticky, ale ještě než jsem se odstěhoval z Prahy, měl jsem kontakt na pár lidí, kteří se touto cestou vydali. A nebyla to z nouze cnost, šlo o vědomé a logické (svobodu popírající) rozhodnutí klidně právě uprostřed obecně úspěšné periody. Vnitřní síla musela fungovat, neboť tací třeba vystoupili z rozjetého vlaku středostavovského života v plné rychlosti a se všemi následky. Zvlášť jeden případ mi pak ulpěl v hlavě, kdy jsem byl i několikrát svědkem události, kdy velmi krásná manželka dotyčného s jeho dítětem zkoušela apel, jestli už nechce přestat s tím pomatením a vrátit se zpět do své stále fungující firmy, ekonomicky úspěšné (v malém, šest zaměstnanců). Jeho žena, stojící na obecných hodnotách a pro ně žijících, nemohla za žádnou cenu pochopit, co a kde se stalo, když jak zázemí, tak i sex a perspektiva fungovala na jedničku a přesto se on rozhodl neúčastnit se, kdy ze dne na den přešel na ‚popelnicové objevy‘, pronájem šílené, sklepní díry jen pro sebe a na odlévání mosazných kravin pro – sám s úsměvem podotýkal – naprosto dostačující obživu. Věta: ‚skoro celý den mám pro sebe‘ mu fakt počala fungovat a byl to on, kdo svou ženu chlácholil, že to zas bude na její straně dobré a že se mohou dál klidně vídat, jen spolu nebudou už žít. Já jako kovaný postkatolík-komunista jsem na něj samozřejmě útočil v duchu, jestli ho neprudí, že mu jeho dítě vychová cizí chlap, ale on mi neustále oponoval tím, že mu nemá co předat do života, protože jeho život je prý jeho volba, která stojí proti zvyklostem, takže co kdyby jeho dítě chtělo zvykovost jako jeho žena? Nezničil by mu život, kdyby mu předával své vidění světa? Nakonec jsme se prostě vždy shodli na tom, že gen je většina existenční dispozice a výchova...že je jen násilná sračka, takže ano, couval jsem a abych neztratil ksicht, zajódloval jsem pokrytecké, že je to jeho dítě, jeho volba. (Pokrytecké proto, že já jsem nadšený dogmatik a ze všech dětí by měli být samozřejmě válečníci, takže to že nyní toleruji i vlastní femina děti je jen proto, že jsem zestárnul a zimpotentněl. Dnes mám dcery prostě rád, ale kdysi dávno jsem fakt chtěl jen nemilosrdné a ultimativní syny, no...)

Takže...sám jsem se doběhl vlastním textem, protože jsem si prokázal, že to kloubení logiky a svobody možné je v případě, že to funguje směrem: logikou ke svobodě. Žiji však v hrůzném světě sociálních pokrytců, duchem neskutečně malých lidí a objektivních omezenců, kteří se pokouší narvat ‚svobodu‘ do logiky, což prostě nikdy fungovat nemůže. A přesto je to většinové založení. Já tedy stále vůbec nevím, jestli se ‚chci mít dobře‘, protože jsem nakonec slaboch, co by si komplikovaně trhal emoční vazby na rodinu. Nějak se mi stalo, že už víc jak 15 let jsem tak nějak bezděčně věnoval na ochranu a zajištění této rodiny, takže se mi dostala ‚pod nehet‘. Kdybych se MĚL dobře, možná bych počal přemýšlet jako výše zmíněný přítel (4 roky aktuálně bez kontaktu, on prostě nejede v internetu, hmmm...). Kdybych se měl naopak špatně, rozložilo by se mi okolí vlastní neschopností spravovat svůj svět, takže bych musel trpět tím, že okolí mě mění život, nikoli já okolí. A takový fatalismus věru neumím. Musím si to ještě promyslet, ale každopádně...dokonale pohrdám masou debilů, co mi automaticky řekne, že ‚mít se dobře je to hlavní‘. Neskutečně jednoduchý náhled, který je ale synonymem celého našeho státu. Já fakt žiju v pekle, ale proto mě to baví...

 

 

Jen minimum z nás ví, že ‚satyr‘ je jen projekcí Lokiho, který oproti Thorovi udržel animalitu až do finálního konfliktu s Odinem, který je zas základem všech těch punkových popkultur novověku jako je Ježíš a podobní, monoteističtí koně. Paradoxně právě Odin je alfa symbolem chaosu a nespoutanosti s jedinou hybnou silou dominance, takže Thor – jeho následovník, je prvním pacifikačním prvkem, který později zteplal až do obrazu právě výše zmíněného synka Pepy a Maruš. Bohužel. Ano, Jézus je vystydlou polévkou z Thora, ochránce realmu a ten zděděný thunder-hammer se jaksi zapomněl u již kompletně vyčpělého Odina, který byl zrůdně přetaven v Boha Jediného. Takže Ježíš nemetal blesky, metal je Bůh a to na každého hajzla, který pokorně neohýbal hřbet pod jeho podrážkou...ouch sorry, správně se říká: pod boží láskou! Já zapomněl, že mám tu čest existovat v 21. století mezi postkatolickými ohnouty, co mají plné pysky demokracie a klesá jim potence. No..., já si tenhle svět nezvolil, byl jsem na něj přiveden, takže si svůj ‚kříž‘ klidně potáhnu dál a na domovním zvonku budu mít ‚vyvrhel‘, protože čím dál od středu tohohle všeho, tím líp pro mě, fakt :P

Teď vyšlehnu world konspirační tajemství, bacha: všechny ty průjmy od Thora po Odinovi, vedoucí až právě k Ježuchovi a bičujícímu Bohu Jedinému, jsou ta ZCESTNÁ vývojová větev, který byla Odinem kdysi nadhozena jako forma tehdejšího pekla. Když Odin promlouval k Lokimu z pozice dominantní autority, varoval ho, že při vzepření upřednostní pasivního a loajálního Thora, který byl posedlý realmováním a myšlením za druhé. Thor byl tedy prvním ‚demokratem‘, co měl na čele napsán Řád a to byla ta špatná alternativa pro případ, že Loki zvlčí (což technicky musel, protože konflikt s autoritou je základním kamenem Chaosu, jehož byl Odin čelním představitelem). Loki tedy zvlčil, tedy p-ř-e-v-z-a-l štafetu Chaosu a v zájmu zachování výměnného cyklu všeho živého byl do čela pro sprosté plebejce postaven Thor, který se stal kultem až do právě té patetické formy Ježíše – ochránce a myslícího na všechny. Lokiho obraz byl paralelně s Thorem utlumován také, takže z fortelného produktu Odinova dohledu stal se posléze kozel charakterizovaný permanentní erekcí, který dělal vše, jen NE dodržoval řád a pořádek (uniformitu a biologicky destruktivní trend plošné pacifikace v předvídatelném schematu.) Ono tajemství tedy zní: žijeme v pekle, přátelé a je krajně smutné, že jste toho takovými produkty, že už na to nejste schopni nahlédnout.

Vyobcovaný Loki (logicky: kdyby se Loki podřídil Odinovi, stal by se řádem jako ten blbeček Thor a Chaos (Odin) by neměl pokračování) byl tedy lidovou slovesností deklasován až do podoby hrubého animalisty a nadšeného primitiva, kdy kozlečí hlava je odvozená od kozích očí a jejich zvláštních zornic, které tak dalece neodpovídají pohledu Homo SS, či Disnyho kreslené laně, že právě tupý člověk jim přisuzuje nepředvídatelnost (chaos again) a přisuzuje jim ‚démonský’ výraz. Teplající monoteisti posléze byli učeni, že civět do očí se nemá (součást doktríny vedoucí k programové pokoře), takže z kozlečí hlavy vyhlazeného Lokiho zůstaly trčet jen ty kozí rohy a voila: katolíci mají své čerty. To je důvod, proč jsou čerti rohatí a straší se jimi děti Řádu. Loki je tlačen modernou do podzemí a přebírá popkulturní alias ‚Satan‘, kdy vykleštěný Thor v podobě Ježíše směřuje úplně opačný směrem: někam tam nahoru, kde v podprahovém vědomí z minulosti zůstává obava z Odinova (chaotického) náhledu na dění, takže Ježíš už ani není produktem božího koitu, ale je to pazneht člověk, který se ‚božím‘ teprve stane svou levitací up. Jde o vyslání prosazeného Řádu (objektivního pekla) do tváře Boha (Odina) a technicky o ukrývané nahrazení boha člověkem (byť katolíci se ještě zkouší modlit k oběma, kdy se k tomu nerozpakují přibrat ani Ježuchovi rodiče a další – přetrvávající potřeba mnohoteismu – mít svého boha ke každé příležitosti :P)

Takže je potřeba si všimnout, že v popředí všeho je Řád, překopaný do aktuální morálky a víra v rostoucí vegetativnost, kdy boj je nahrazen neskutečně vulgární konzumností a rostoucí debilitou průměru, nehledě tedy k tomu, že trendem je i přestat se množit a vůbec odhodit veškerou animalitu, protože TRENDY je dnes být ‚slušný a morální občan, volič a zodpovědný člověk v životní pokoře‘, což lze daleko stručněji pospat slovním spojením: kompletně pasivní blbec. Fakt. Loki je prakticky vygumován, byť je dalším cyklem jedině logického Chaosu a zůstalo z něj jen stádo čertů v infantilních říkankách, či katolické doktríně, což jaksi vyjde nastejno. To je váš dnešní svět, který je ale zároveň právě tím zmíněným peklem, takže logika opět říká, že pokud peklo eskaluje, musí někdy dosáhnout svého stropu, kde narazí na definitivní nutnost nástupu potlačovaného pólu. Pokračujte v tom, co dnes děláte, protože TO JE cesta k návratům principu Lokiho, byť moderní sociologové jako Chomsky tomu říkají perioda ‚ucha jehly‘. Fáze, kdy lidstvo svou snahou vykleštit se dojde k bodu, kdy zaúřaduje bio-backup a ‚čerti se vyrojí zpět‘, jako nositelé vše obnovujícího Chaosu, v němž pokvete porodnost, násilí, živočišná dynamika a faktické možnosti pro každého. Kde slabí konečně odpadnou, kde staří nebudou vůbec, kde síla získá zpět svůj smysl, kde hrubost a arogance nabere zpět svůj tak logický význam. Proto říkám opět: ctěte kozly, jste-li alespoň trochu soudní! Hezkou noc, náhodný!;)

 

 

Bez emocí a čistě mechanicky se opět shodneme na klasickém, že základem našeho druhu je žena, neboť i muž má své bradavky, které mu jsou ale absolutně k prdu, takže si může dřepnout na kmíny a přemýšlet, proč je vlastně má. Až pochopí, že mužské bradavky jsou pozůstatkem krátké periody na počátku vývoje v mateřském lůně, kde jsme nejdříve všichni ženami a až teprve později se přes genetickou koncovku některé ženy přetaví na to, čemu dnes říkáme ‚muž‘, můžeme si asi začít tykat, protože počíná kvést objektivní pohled na naše sociální společenství – biologickou koexistenci. Opět a opět: ano, žena je základem a prototypem celého, lidského druhu. Ergo i ostatních životních forem jedoucích v dualitě.

Muž je tedy programovou a koncepční modifikací ženy, jejím upgradem stvořeným k určité funkci, kterou předjímá jeho další fyzické nastavení. Zvlášť pak práce žláz, stavba kostry, elektrická aktivita mozku a z toho pramenící komplexní projev – to vše jasně signalizuje jakou a proč takovou funkci muž má. Je větší. Je silnější. Je přímočařejší. Společně s tím má ale křehčí konstituci, kratší životnost a není schopen široké empatie, tedy vcítění se do druhých, neboť jeho mentální schema nepředpokládá jeho vlastní péči o plod, tedy jeho myšlenky nemusí logicky mapovat potřeby externího tvora – dítěte. Muž je v základu individualista připravený na mechanické zajištění ženy rodící jejich společné plody. Muž je opravdu jen nástrojem rotujícím kolem feminy, která se soustředí na vývoj středobodu – plodu jejich fyzického spojení. Pak pokud tato principielní funkce není naplněna, vzniká biologická disharmonie, vnitřní, pudový pocit neuplatnění své existence a ta – nyní pozor – je v současné době překryta nespočtem krajně vulgárních, existenčních modifikací s tím, že ona frustrace z nenaplnění prosakuje ven v podobě všeličných depresí, neuróz a psychických problémů. Ty se pak jako samostatně léčí a opět se hledají zkratkovitá vysvětlení praktikujícími psychology, nikdy se ale nepoukáže na základní příčinu disharmonie, neboť CELÁ společnost dnes stojí proti živočišné expanzi. (I to je kompletně pochopitelné, neboť je to trend v přímé úměře se zpasivněním populace celkově. Rozvinuté státy musí logicky vymírat a také to nadšeně dělají...)

Pak pokud je muž přísně koncipován jako opticky silnější a dominantnější prvek v lidském páru, ale skutečně jen opticky, protože je to muž – jak jsme si řekli – kdo rozhodně dříve zemře a kdo je daleko náchylnější na rozvoj degenerativních problémů (tedy fakticky je silnější je samozřejmě žena) , je kompletně nesmyslné potlačovat a negovat jeho funkci tak, jak je vlastní opět dnešku. Současný systém je produktem povětšinou velmi, velmi hloupých žen označovaných se za ‚feministky‘ a vykleštěných mužů bez své hlavní funkce, kterým se zas říká ‚demokrati‘. Feministky a demokrati na všech vrstvách společenské hierarchie těží z postkatolického modelu pacifikace, která přešla do výchovy a která nás v minulých stoletích učila, že pokora a poslušnost, skromnost a morálka jsou nejdůležitějšími atributy lidského projevu. Tento církevní trend měl jediný účel: eliminovat odpor k rozhodujícímu patriarchátu, jenž byl složený ze starých a nefunkčních církevních úředníků, takže čím více byli lidé pokornější a poslušnější, tím více byli oni v bezpečí a jejich pozice nebyla ohrožena. Leč právě tato ‚pokora‘ se hodí jak feministkám, tak demokratům, takže tyto dvě množiny pokračují v církevním trendu a kastrují společnost dál a dál přes ony klasické výkřiky, že pohlaví si jsou rovna (feministky) a že každý má právo na svůj způsob života (demokraté). Obě tyto množiny lidí mají krajně dětský pohled na živočišnou koexistence, stvořili si mýtus zvaný ‚humanismus‘, což je pa-věda vydělující člověka ze společnosti ostatních zvířat a vytvářející naprosto racionalitou zrůdné pa-poznatky, že člověk je něčím JINÝM, než ostatní fauna. V kompletní upřímnosti a v povoleném afektu uvnitř sebe skutečně vnímám demokraty s feministkami za těžkotonážní ksindl, neboť jsou to právě oni a jejich sympatizanti, co globálně likvidují celý druh Homo SS.

Samotné vysvětlení lokálního úpadku sexuálního zájmu je pak nabíledni: pokud demokraté a feministky určující řád dnešního světa přes společenskou doktrínu programově potlačují genetickou modifikaci muže, stává se tato ve svém důsledku zbytečná a i když si můžeme přát její zachování pro perspektivu, bude a aktuálně je odstraňována mechanickou cestou, takže NIKOLI muži, ale společnost si cíleně buduje vlažné a nedůstojné muže, kteří ano: jsou demokraty a chápou rovnost pohlaví, však to je to JEDINÉ, co jim názorově zůstane v lebce, tedy jsou již daleko blíž původnímu modelu ženy, než aby jakkoli aspirovali na právo nosit kalhoty. Demokratičtí chudáci s vírou v pohlavní svobodu za sebe nemohou; jsou to zcela pochopitelné produkty soudobé civilizace, jsou takto zformováni a bohužel – je jich stále víc, či už většina. Jsou fakticky oběťmi tlaku na morální umravnění koexistence, která ale už překročila kalkulativní perspektivu sebezáchovy, která je dána porodností a současnou fertilitou 1,3, tedy objektivním vymíráním etnika.

Aktuálně jsme ve ‚veselém‘ soumraku vlastního kmene a perspektiva je stanovena v asimilaci s funkčnějšími, což jsou pochopitelně ti méně socializovaní, z rozvojových zemí. Ti nás zcela pochopitelně zařadí do svých řad, protože oni jak migrují, tak i lokálně agresivně expandují, jednoduše daleko přirozeněji dodržují živočišnou funkci. Jejich zrůdnost je v tom, že i oni se nachytali na pasivitu a infrastrukturní dostatek ‚vyspělého světa‘, takže po naší asimilaci přejdou v podobný režim, jaký udržujeme my dnes a budou trend samozřejmě opakovat. Snižování porodnosti, pokles pohlavního zájmu, postupná eliminace muže jako biologického archetypu se svou fatálně nutnou funkcí. Lidstvo tedy je na odpis a i když mu dáme dalších tisíc let, tak pro současnou mentálně vykloktanou opičku to přijde jako doba velmi dlouhá. Živočišně je to však perioda dlouhá jako tlesknutí...

Závěrečné varování: pokud si najdete instantní protiargument proti tomuto textu, jste demokrat, nebo feministka. Pak by vám mělo být okamžitě jasné, že s mou osobou, datlící tento text, si nikdy tykat nebudete a ani jí nechcete blíže znát, protože mě se už nepodaří zlomit k patetickým, homosexuálním pohledům dneška, ozdobených vírou v demokracii. Jsem už moc starý a už navždy budu věřit jen ve své pohledy na společnost. Sám a na okraji. Čau.

 

 

Míň lidí na světě, míň chtění na světě a míň blbosti na světě – úplně jednoduché přání. Víc živočišně estetických, víc hodnotově srovnaných, víc mentálně autonomních. Méně dozoru a dohledu, méně hierarchie, méně moci a byrokracie. Více prostoru, více uplatnění a víc humanistické pestrosti. Ergo, přetavit tenhle svět do subjektivně funkční podoby by byl hrozný jódl utrpení všech, co jsou tu biologicky navíc. Starci, nevratně poškození a jasně – bavíme-li se o hypotetickém modelu - tak i geneticky vadně zformovaní. Je celkem vtipné si všimnout, jak pracuje současná doktrína, protože pokud jste čerstvě po předchozí větě jako náhodný čtenář, zcela logicky jste mým směrem utrpěli masivní skepsi, či pokud jste emoční hysterik, tak klidně i kompletní odpor. To je smutné, protože správně byste měl zavřít mordu a pomalu pochopit, že subjektivní pohled na svět je nutný v individuální specifikaci; jedině tak se tvoří názorová pluralita, která teoreticky může končit konsensem, což je to, čemu opičky říkají ‚demokracie‘. Jednoduše NIKDO se nenarodil s povinností dodržovat obecně a aktuálně poplatný názor, naopak...osobně mám celkem jistotu, že fanoušci právě obecně většinového názoru jsou ti, kterým nic jiného jaksi nezbylo a tak zvlášť pro ně: bohu dík, že doktrína existuje, protože jinak by se plochá individua nešťastně potácela světem, kdy by byla skvělým soustem pro nějakou echtovně destruktivní formu církve.

Paradox přímé úměry, že čím více absentuje subjektivně zformovaný názor, který je nahrazen systémovým, tím loajálnější k němu jeho nositel je, je známý jen soušl empatikům. Ze současné popkultury opět čistě subjektivně dokážu nadhodit asi tři nevětší mental monstra: donedávna byl u mě číslem jedna Cyrda Svoboda z lidovců. To byl vyložený koncentrát sociální křeče a člověk tak lidsky dutý, že české politice opravdu slušel. Nyní ho ale jasně dohání Gazdík z TOP, který je tak markantně ego absentující, že mu vinšuji dlouhodobý, politický sukces. Třetí pozice patří klasicky těm dvěma mamlasům, z nichž netuším, kdo je větší jelito: jestli Nečas, nebo Sobotka. Nečas je jednoduchý, středostavovský arogant, orientovaný na úzkou množinu tuzemské společnosti, kdežto Sobotka je zas rozsochatá, všelidová šlapka, který tak myslí na všechny, že logicky v důsledku nemyslí na nikoho. Propíraný Kalousek je tepán špatně, protože opravdu vážně: Kalousek MÁ inside funkci, je to alibistický, účelový a pokrytecký hajzl, ale v dobrém! Kalousek je...potměšilý a proto není možné považovat ho za hovado jako ty předcházející, protože i když je jasným destro elementem, tak mu nelze upřít určitý human fortel, jasně. Klaus...podívejte, ono vzhledem k těm předcházejícím je potřeba prostě nasadit něco, co je k nim v opozici a co je něčím převyšuje v nějakém bodě vlastní existence. Takže pokud se předchozí pokouší hrát si s lidmi, je Klaus v určitém směru frajer, protože ten si hraje už jen sám se sebou. A to tak že vlastně furt, takže Klaus musí být prezidentem jako logicky nevětší a z mystiky převzatý symbol zvaný ‚Onan‘. Klaus prostě na lidi čas nemá, protože technicky správně buduje v první řadě vlastní projekci sebe sama...jasně, asi jako já tady. Z toho vám vyjde, že je to normálnější, než myslet za lidi, jako ti ostatní, takže Klaus prostě musí být prezidentem a jen opět ti relativně citlivý dokáží docenit model, kdy by prezidentem byl někdo z vyjmenovaných výš (až na Kalouska – to by byl zajímavý prezident a kdybych MUSEL z těch podivných panáků volit, tak bych dal asi jeho, protože Kalousek by dělal takové špeky, že by byla velká legrace.) Jo a jestli někdo zmíní sentimentálně Havla, tak si dá facku a jde někam do kouta, protože ten šišla svým diletantstvím tak zprasil tu vaši ‚post-sametovou‘ periodu, že by měl lízt kanálama. Brutal kydy, že láfka a pýr zvítězí nad želvou a...zdravou, živočišnou soutěží (nenávistí) jsou hodné dospívající školačky, nikoli regionálně funkční správy. Havlistě jsou prostě teplí a vždy to tak bylo, no...

Nakonec...je tohle nějak negativní pohled na současný svět a současnou skladbu v Čechách? Určitě není. Jde jen o okrajový a zcela nedůležitý názor nedůležitého, který si to nedůležitě datlí na svůj blog, protože aktuálně ví, že to nemá žádný efekt, ani dopad. Já prostě UZNÁVÁM současnou relativní svobodu slova, takže zcela pochopitelně: zůstat celoživotně jakkoli nedůležitý rovná se největší možnosti využití tohoto uvolnění projevu, protože opět logicky: čím více v důležitosti stoupáte, tedy se stáváte poplatnými stádnímu průměru, tím více má váš projev efekt a dopad a tím více jste nuceni přizpůsobovat ho právě té obecné poplatnosti, aby nedošlo k ohrožení vašeho postavení. Ti, co se pak považují za velmi důležité, vlastně už nikdy nemluví za sebe (mají-li vůbec tu možnost), ale ventilují jen schematicky odpovídající rétoriku těm, co ho udržují zespodu. A kdo potřebuje podporu dalších rukou, aby mohl existovat? Jistě: kripl, nebo politik – obé smutné existence a kojné mohou jejich směrem generovat soucit, jasně.

 

Já prostě jen říkám, že systémově asi není moc co řešit. Uznejme si, že každý si v zásadě opravdu může dělat co chce až do rozměru, že to nepoškozuje druhého, takže individualistická volnost tu je a né, že ne. Žvanit – tedy ti, co přísně dodržují okraj – si taky můžeme co chceme a né, že ne, takže opět: tímhle směrem košer. Čili když toto uznáme, můžeme se vrátit k prvnímu odstavci tohoto textu a ZNOVU si přečíst a pochopit ono přání, které by nyní mělo vyznít podstatně méně...doktrinálně kolizně. Mé přání je prostě jen upgradem současného světa a nikomu nehodlám jakkoli škodit. Já mám všechny fakt u zadku a jen tak si píšu; proč ne, že? Cya! :)

 

 

Ta ženská mě při tom nachytala. Dělal jsem to. Fakt. Dvacet čísel nad zemí, za garáží a úplně bos. Tam jsem věřil, že mě nikdo neuvidí. Byla parádně vyžilá. Bruneta kolem čtyřiceti, co dlabe na makeup. Vrásky a rýhy v obličeji sdělovaly, že žije inside a takové lidi já mám rád automaticky. Kouřila a její hlas byl festovně nízko položený, takže jo, sympatie byla kompletní. Nakonec, že se nemám čeho bát, bylo jasné z důvodu, že se vyloupla, zhmotnila, nikoli přišla přes zahradu. Udělal jsem si v duchu fajfku, že jde o další z mých nezřízených fabulací, kterých nejsem sto se zbavit od dětství, protože fašističtí rodiče mne nutili číst a číst a číst, tedy fabulovat, fabulovat a fabulovat, což v důsledku přineslo dospělého mamlase, který zvrací z dnešního dne a všechny barvy si jede uvnitř. Ke konvenčnímu životu tedy jsem velmi problematicky použitelný, zato k vymýšlení hovězin jsem přesný. Proto se mne nedotýká oslovení ‚ty kreténe‘, jasně...

„Sudička,“ řekla místo pozdravu na vysvětlenou a já jen v pochopení přikývl s nepříliš hlasitým ‚ahááá...‘. na zem jsem tedy nesestoupil, protože před fiktivními postavami se nemusím chovat normálně, samozřejmě. Vznášel jsem se nad zemí a pomalu si myšlenkově dotahoval, kdo a proč mne to navštívil. Ona mi do toho nevstupovala, nechala mne asociovat, takže když jsem skončil zcela logickým: „Jaj, to mám právě teď chcípnout?“...zavrtěla jen v ironickém úsměvu hlavou a v klidu mi sdělila, že jde o intermezzo na základě masivně nastupující krize středního věku. Pokračovala v duchu, že hypoteticky jde taky o určitou formu smrti, smrti mentality, protože definitivně ztratím ideově orientované hodnoty a bez vlastní volby budu přetaven v pragmatické hovado vytesané praxí, které umí žít už jen zkušeností. Řekla mi, že je to normální a že se to stává všem starým lidem. Prostě mě nyní čeká mechanická fáze existence a je na čase definitivně a konečně zahodit veškerou infantilitu, jíž jsem si dosud tak nadšeně hýčkal. Zvedl jsem jí okamžitě prst a ucedil, že já můžu být kojencem do smrti, protože díky ní jsem vyrostl do macho formy a zastrašuji pulčíky jen svým rozměrem. Tedy každý si rozmyslí říct mi do očí ‚smrade‘, protože bych mu mohl dát z fleku přes držku. Mám prostě demonstrativní, fyzický potenciál, takže jsem zcela pochopitelně okolím vnímán za jednoduchého, ale silného. Má to své výhody...

Vyslechla mne trpělivě, ale s nadhledem, takže mou řeč završila prostým, že tohle není o konfrontaci s exteriérem, který mne dosud tak komicky zaměstnává; tohle že je nastolení trendu zevnitř, od zadního mozku našroubovaného na míchu. Tělo se bez mé vůle připravuje na smrt, takže dává signál, že už není kde a jak honit vodu, takže vyvalíme cejchu, nasadíme vrásky a odebereme řepu. To jsou ale ony sekundární znaky brutal degenerace, jakkoli nedůležité. Ty hlavní procesy proběhnou - a už probíhají – hlavně uvnitř, takže se mám připravit na mód, kdy konečně pochopím, co se pro ty ostatní šašky znamená morálka, proč bazírují na slušnosti a definitivně přijmu, proč všem těm okolním lidem vévodí tak markantní přizdisráčství. Objektivně si musím uvědomit, že jsem starý, takže mám-li jakkoli korelovat alespoň v podobě jako dosud – s exteriérem – musím na každý pád i tenhle geront mód přijmout. Po pravdě...poklesl jsem v levitaci alespoň o deset centimetrů, protože všechna její řeč samozřejmě dávala logiku. Biologická povinnost přejít do fáze ťuldy houpajícího ňoučata na koleni a neskutečně únavným a pomalým hlasem melancholicky vzpomínat na to, co už vrátit nelze. Na chvilku jsem měl pocit, že budu blejt a k poklesu přidal další tři centimetry. Byl jsem už jen kousek nad zemí, daleko níž, než ta ženská přišla...

Podařilo se jí přivodit mi krátkodbou frustraci. Jasně, jako kovaný primitiv mám šťastnou povahu, že všechny osery mne trápí maximálně 4,7 minuty, tedy jsem většinou rezistentní na deprese a když něco echt tlačí, tak místo homosexuálních pilulek od psychouše nasazuji jadrnou expresivnost v podobě nádherně vulgárních verbal-kladiv. Přesně: naprostý opak vykleštěného intoše, který se ve svých bolístkách koupe a užívá si toho. A jak už to tak u genetických predestinací mého druhu bývá, pomohlo by si do něčeho neživého praštit, protože jedině vracená bolest přes úder do něčeho tvrdého skvěle umlčuje všechno intošství a skvěle podporuje právě vulgus verbal. To intoši nenávidí a považují to za vrcholně barbarské, či atavistické. Proto je vhodné dělat to co nejčastěji, protože naprosto každý neodarwinista chápe, že pokud svět necháme impotentním vzdělancům preferujícím havlovství, dostane se celá populace výhledově do svinsky pasivně-vegetativního režimu bez možnosti dynamické perspektivy, čehož jasné signály vidíme již dnes ve ztrátě porodnosti a potence právě u mužů. Ale tohle ví jen kritická menšina dnešních lidí, futurističtí pionýři, kteří logicky pochopili, že pacifikace již dosáhla svého extrému pro živočišný druh s periodou dominující církve; vědí, že jsme ve fázi, kdy je potřeba ozdravět lidstvo backupem animality a jedině ti chápu, že tak řídce roztroušené body nás nesocializovaných troglodytů jsou jednou z posledních, ukrytých nadějí pro celý druh. My, byť chápani za primitivy prostě přemýšlíme dál než jen mentálně plochý skot věřící ve své vzdělanostní glejty vztažené k dnešku; máme jistotu – bez potřeby schválení – že v našich rodech je prostě perspektiva pomáhající teoreticky jednou všem, takže...přes tuto sekvenci myšlenek jsem po počátečním afektu došel k jedinému: správně! Vše je správně a mé gerontsví je dokonce kýžené, protože já se do existence už napřel, kdy nyní je čas pro mé mutace. Já vlastně chci být už starý a smrt...jak může někdo zemřít, když jeho gen ho kope do kotníku, že chce jít ven s klukama? Ne, populačně aktivní primitivové jsou nesmrtelní a stáří je pro ně jen úsměvné stvrzení jejich košer existence. Vole, já se nakonec i usmál a zas vystoupl o deset čísel nad zem. Měla pravdu, já jsem měl pravdu, vše bylo v pořádku...

„A co že to tu vlastně děláš?“ zeptala se mne, když pochopila, že jsem fakt smířen a její asistence nebude třeba. „Já jen zkouším, jestli mi to ještě jde,“ odpověděl jsem jí se smíchem, načež ona mi ukázala, že to umí také. Zcela suverénně. Dva v zásadě nereální, mimo tenhle svět vědoucí co a proč se děje, nakonec každý se spontánně vztyčeným prostředníkem pro všechny případné diváky. Život je fakt fun, ale jen tehdy když ctíte ty správné hodnoty. Cya...:)

Pykačka za inside geneticky dodanou animalitu, kterou jsem si nezvolil. V tomhle světě prostě nahrubo procházím lynčem z prostého důvodu, že moji předci se optimálně spářili a v trendu košer biokomplexu slepili když už nic jiného, tak alespoň lokálně výrazný gen. Samozřejmě, pro today idioty je to negativně výrazný gen, protože - a mám to celoživotně - NENÍ jako ostatní. Není poslušný, není pokorný, není tichý, není vzdělaný. Shrnuto: není socializovaný dle většinového průměru, dle přání pasivní většiny, která si na hodnotách poslušnosti, pokory, pořádku a ženské formy obecného přehledu zakládá. Ta kolize je prostě křišťálově nejen jasná, ale i nutná. Logika věci dlí v tom, že kdyby lidé jako já byli správně, tak...a pozor přijde funny paradox: nemáme problém s porodností a nerozpadají se manželství. V tom je ta prdel. Já ačkoli neustále i od vlastní rodiny poslouchám, že už se mám konečně ohnout a zpokornět, dodržuji prostě ty nejkonzervativnější hodnoty životní pokory. Patnáct let fajn manželství a tři děti. Jenže na to každý sere, protože když to je, není to potřeba řešit. Nad tím se u mne vždycky mávne rukou a lidské hovado ucedí něco jako: „No jo, naflákat parchanty a nechat se hýčkat půlkou umí každý mamlas.“ A šup, soustředíme se zase na to, co je na mě aktuálně špatně. Já tomu prostě nerozumím a jímá mne podezření, že tohle nikdy neskončí. Ergo: předávám vám sociální princip -> je absolutně jedno co kdy a jak uděláte dobře, či čeho jste v životě dosáhli. Lidští sráči se vždy budou soustředit striktně na váš okamžitý poklesek, protože lidé nejsou moudří, fakt ne. Lidé jsou zlé, zahořklé opice s většinou rudou prdelí od toho jak dřepí a jejich smyslem existence v dnešních časech je morálně zvažovat své okolí, neboť oni sami jsou většinou bezpáteřní ohnouti, co si našli nějaký homosexuální flek, kde nemusí moc tahat a tečkou jim za to dlouhé mergle. Classic!

Co vám posléze v životě zbývá v případě, že jste řekněme...ne-kompletní idiot, tedy máte své chvilky, které lze považovat za selskou rozšafnost a jednoduše cílem vašeho života je do nikoho skutečně nevandrovat v případě, když se VŠICHNI vyfláknou na vás? (Jo, tady je ten můj další next paradox, že já na všechny ostatní lidi fakticky dlabu a kompletně, bezvýhradně jim přeji jejich životy, protože to jsou jejich životy, nikoli moje. Přesto tolik lidí se zajímá o můj život, leč právě v tom ‚hledáme hnidy‘ trendu, že prostě musím migrovat – pravidelně odcházím z míst, kde se zájem o mé soukromí už neslučuje s mou potřebou exhibice, která je vlastní nám všem, co se online ventilujeme. Zrůdné.) Tedy: co vám zbývá? Ó ano, zatvrdit se a...zfatálnět. Fatalismus je ale vhodný mental směr pro pasivy. Tedy pro ženské, socany a starce. Tam jsem se ještě nedostal, takže fatalismus u mne přijde až později. Teď prostě musím ten nepochopitelný atak prostředí mým směrem přetavit do v zásadě legračního, však nutného: punks not dead. Jen tento postoj mi umožňuje pohodlně se smířit s nejextrémějšími varinaty existence, kterou právě toto toto útočné okolí vidí ve ztrátě oněch jim libých konzervativních hodnot. Extrahováno je to asi model: bez přijmu, bez rodiny, bez zázemí. Opět paradoxně: jen sám za sebe a na sebe odkázaný. Že to není aktuálně realizovatelné komplet je mi jasné – já prostě v životě nemám nic cennějšího, než jsou mé mutace a ty ještě nejsou samoživitelské, takže jasný: dokud se nepostaví na vlastní haksny z MÉHO genu, jsem nikoli tímto zkurevným státem, ale sebou povinován je zajišťovat, byť třeba externě. Žena to má bohudík stejně a děti jsou pro ní životní alfou, takže i kdybych byl jen dodavatelem alimentní injektáže, stále mám fantastickou jistotu, že jsem si děti uplet s tou nejkvalitnější ženou, jakou jsem nalézt mohl. Ostatně proto jsem jí vzal, ofc. Opět a opět paradoxně: já, jako soušl vyhodnocený pankáč a bezhodnotový ksindl mám jedinou jistotu, že v tomto světě jsem JEN z důvodu, abych posunul genetický řetěz vlastního rodu. To je ta absolutně nejkonzervativnější hodnota, kterou dnes již neumí drtivá většina pokryteckých zmrdů, kteří se koncentrují pod praporem ‚kvalitní občan‘ a kteří soudí právě mou systémově neloajální existenci. Oni totiž mají jen systém, jen doktrinální hodnoty, které jim ultimativně solí, že oni jsou nejdůležitější, jejich pohodlí, jejich zábava a jejich svinsky a pateticky egocentrické bytí. Nikdo nikdy nepochopí, jak sprostí jsou pro mě soudci mé existence, když je vidím jen za ubohé středostavy v křeči, kteří to za celý život dotáhli k tomu vepřově nejjednoduššímu: hromadím drobné a jednou za rok jedu do zahraničí k móři. Ty vole, přeci kdo takhle může chtít žít? Ouch, tuzemská většina, fix...

Definitivně: mě prostě nezlomí. Absolutně platí, že co tě nezabije, to tě posílí. Nakonec obraz světem solo kráčejícího maskula, co svůj den věnuje nashromáždění relativně nevelké částky na pokrytí alimentů (hypoteticky - v mém soukromí žádný rozvod nehrozí, my se s půlkou sice nadšeně škorpíme, ale je to ve stylu dvou kladiv kujících na jedné kovadlině, jasný?) je určitě dílem romantický, protože fajn: na tři děti vám vyměří co já vím...deset litrů? Nebo tak něco. No a pak když si vezmete, že je možné koupit za pár šlupek ztracené a nelukrativní pozemky, na které lze přitáhnout marigontku, nebo přívěs a v rámci života uvnitř ní minimalizovat své vlastní životní náklady na komických pár tisíc, jednoduše vám vyjde, že celý váš život se pohodlně a opět hypoteticky vejde do maximálně patnácti tisíc za měsíc a to i když platíte na tři své děti. Já v tom prostě nevidím žádnou hrůzu, naopak. Internet, počítač, knihy a muziku v marigontce máte. Hygienu řešíte v práci, protože jako programový punk pasete samozřejmě po těch nejzákladnějších pozicích, které ale pozor...jsou dnes vysoce ohodnocené, protože dnešní svět to dotáhl už do stavu, že ty manus náročné pozice nikdo nechce dělat, protože soušl móda je právě v tom sezení na prdeli a nic nedělání. Proti tomu nic, protože mne často baví ten šok kancelářských, co po deseti letech ‚solidní‘ práce v kanceláři zjistí, že mají raka tlustého střeva, či jiný cancer bordel, protože tělo NENÍ k dlouhodobému sezení uzpůsobeno. Varování boodinova ministerstva: POHODLNOST ZABÍJÍ...takže se ptejme proč tak pomalu v rámci parlamentu, samozřejmě.

 

Migrovat, čelit, nikdy neslevit z vlastní hrdosti a osobní důstojnosti. Smířit se a uchopit fakt, že s tímto life postojem s vámi bude neustále vydrbáváno, protože se schematicky nehodíte do ubohého rybníku stabilizovaných a přesocializovaných gum. Píšete, říkáte a žijete to, co považujete za správné, protože jediné, co musíte respektovat je vaše vlastní výchova a tlak rodu, který vás v dětství k tomuto přístupu nemilosrdně tlačil. Mozkem uchopit, že neexistují ani životní prohry, ani životní vítězství, protože vše jen reakcí na akci a naprosto vše je kompletně pochopitelné. S vnitřním smíchem plným ironie projít od dětství ke stáří za jediné potřeby zanechat tu po sobě perspektivní mutace vlastního genu (což se mi již jasně podařilo) a kdykoli se na této cestě ze své vůle zastavit a z plna hrdla celému světu hlasitě předat: POLIBTE MI VŠICHNI PRDÉL! Cya!