Blog pro každého

Nikdy nevěřil, že to bude obyčejná sklenice pomerančového džusu. Přesto ještě před sekundou byl v zásadě spokojeným, až bohémským samcem, který si svůj kredit nesl fakt s grácií a sem tam přeřízl i ženskou úplně mimo vybraný cíl sebou jasně schválený. Byl elita. Vyvolený. Geneticky dokonale stabilizovaný. Focený a oblíbený. Společensky úspěšný. Byl nad věcí!

Takže jak to, že sotva co dotekla poslední kapka právě téhle ovocné šťávy v obyčejné chodbě bankovní instituce, kde široko daleko v tu chvíli nebyl nikdo, rozeřval se náhle prostor táhlou sirénou a jeho okolí zaplnilo sytě oranžové světlo, které až oslepovalo? Neudělal vůbec nic a jen tu sklenici stále ještě držel. A přesto někde tam v dálce, zcela mimo jeho dosah se jeho vlastní bankovní účet dotočil na nulu. On věděl o co jde. Viděl to již mnohokrát na panelu, často se nad tím bavil sám, či s přáteli, jak ti překvapení nýmandi náhle strnou uprostřed pohybu, když celý svět odhalí, že jsou dokonale švorc. Viděl to a tak věděl, že ta chvíle než se rozkouká, je přesně ta perioda, kde v jeho nejbližším okolí vylítlo ze zásahové služebny komando, které stojí jen na tom, že dotyčného dostanou. Kdyby unikl, tak by bylo komando okamžitě rozpuštěno a nahrazeno jiným. Nesměli zklamat stejně jako on nesměl, takže pokusit se o útěk a stále ještě v částečném oslepení...jsou to jen typy jako on, co se snaží nějak uživit a nedostalo se jim holt kvalitního početí jako jemu, takže byli impotentní a ploditelsky nefunkční. Proto museli dřepět ve služebně a čekat na poplach, kdežto on se mohl promenádovat a ještě přemýšlet, jestli ten poslední ženský model za tu námahu vůbec stojí. Stačilo mu projít a jakákoli žena by mu slíbila vše co má, odevzdala majetek a dělala mu otrokyni jen proto, že by byl...ochoten. Ne, to nebyla služebna, takže utíkat nebude, protože účty těch co v komandu slouží jsou doslova vypoceny ve stupidním očekávání dalšího, co nedokázal vybalancovat svou existenci na dokonalou udržitelnost.

A už je i zaslechl. Z obou stran chodby dusot vysokých bot, plus ono vrzání bojových obleků z neprůstřelné látky obsahujících pancíř. Měli helmy, to věděl určitě a pach oleje ze zbraní k němu dorazil o sekundu dřív, než mu ten první obrys, který počínal nabírat detailů s rozběhem a plnou silou kopl z boku do kolene, takže se mu podlomila noha a pohár s pomerančovou šťávou vylétl vysoko do vzduchu. To ho ale už z druhé strany chytla ruka za vlasy a vší silou ho táhla k zemi směrem, kterým by stejně padal. NO a jako vrchol mu nějaký jiný mamlas ve wrestlingovém stylu skočil celým trupem na hlavu, což byl asi pokyn pro dalšího, který něco podobného opakoval od jeho pasu dolů. Řekněme, že šest sekund o vzájemného vizuelního kontaktu a on tu leží zcela znehybněný, nemůže dýchat a několikery ruce mu zkoumají kapsy, jestli tam nemá...zbraň hromadného ničení. Už i to se stalo, že podobný případ jako on byl ‚připravený‘ na zásah a tehdy mohli v přímém přenosu sledovat i asi nejslavnější počin zásahových komand, kdy sedm těl dokonale na červeno vymalovalo jednu původně bílou místnost. Nenašli ani jednu celistvou čelist, fakt.

Ten vůl na ksichtě ho ale počínal opravdu hrubě prudit, protože se nemohl nadechnout. Napjal se a nadechl se i přes textil toho, co mu ležel těle. Hodlal povstat, protože tohle by už opravdu stačilo...

„Stačí jeden centimetr a roztancuju tě proudem tak, že z tebe to sperma vylítne samo, frajere...“ ozvalo se mu ucha naprosto suše a v klidu, kdy podle všeho to byl ten mameluk, co mu ležel na horní části těla. Měli to zvládnutý. A on pochopil, že se třást by je asi mohl. Byl zcela jiná proporce, než tihle normální impotenti společnosti, kteří mohli leda tak čekat pořadníky na výchovu sirotka z rozvojového světa, kterých ale bylo tak málo...

Ten zasahující ozbrojenec si asi v helmě četl jeho profil, protože jak věděl, tak od alarmu mají jen sekundy na zásah, takže se informace předávají za pochodu. Takže pochopil i jemné záškuby na svém těle, protože ten co mu vyhrožoval elektrickou ejakulací a čtoucí jeho profil se asi bavil nad jeho úspěchy a protože to byl svět, kam tenhle kastrát v helmě nikdy ani nenahlédl, měl upřímnou radost, že může na ksichtě ležet právě jemu. Tomu, co žil zcela opačný život od toho jeho. Je to pochopitelné...

„Tak vstávej,“ ozvalo se a z obličeje i nohou mu zmizela zátěž. „Je čistej,“ což nebylo k němu ale k ostatním a naprosto nikdo se nikdy nezmíní, že mu skončil prst v gumovém návleku v análu, protože tohle je věc, která by se mezi muži měla vždy přecházet. Oj, ale on zapomněl, že tentokrát mezi muži neni. Je s komandem, tedy s partou impotentů, co mají za úkol, přepravit ho k naprosto novým a netušeným zítřkům. A toho začalo zajímat, protože on je elitním členem společnosti. Chráněncem všech, protože je budoucností a na panelu dosud neviděl nic jako zalehnutí elity. Vždy se jednalo o impotenty, kteří pak – pokud se jim nepovedl nějaký výborný kousek plný explozivního násilí, při němž utratili život – cestoval na definitivní práce. Tedy někam do průmyslu, nejspíš do jedné z těch podzemních fabrik, co se snažili udržet populaci nasycenou. Odtamtud už nikdy nikdo nevyšel, protože skandály kolem recyklace mrtvých proběhly už před třiceti lety a recyklace mrtvých se tak od té doby stala tolerovaným...prakticky pilířem současného výkrmu, protože proteiny byly stále vzácnější. Dnes se už nestresoval nikdo, ale je fakt, že v dějepise se o tom psaly dramatické poznámky v duchu nevole původních primitivistů, co trvali snad...jak to jen...na pohřbívání. Ale on měl tu výhodu, že se nikdy nic učit nemusel. Byl genetický kalkulant, účelově tvořený pro udržení druhu a z těch jen někteří dosáhli genetické stabilizace i v pubertě, takže byl oproštěn od všech ostatních požadavků společnosti. Pohlavní pipeta na dvou a byl na to taky náležitě pyšný.

„Jdeme...“ ozval se povel náležící zjevně jemu a on poplatný své funkci žláz okamžitě zaduněl: „Kam?“

Už je viděl ostře a už i normálně dýchal. Zklidňoval se a nehodlal dělat problémy. Přesto mu přišlo, že cesta do masokombinátu je....zásadním vyhozením investic do něj vložených. Alespoň mu to tak připadalo.

Všechny helmy se na něj zadívaly v jeden moment a on měl pocit, že i když neměly tvář, takže to byl pohled velmi jízlivý. Ten samý hlas, co mu před tím zasyčel do ucha o elektrickém výprasku poznamenal i nyní a zase tím zcela klidným a nezúčastněným hlasem: „Gladiátor 22. století...“

A už jak vyslovoval to první slovo, počala mu od nohou nahoru stoupat chlad. Gladiator. Nejznámější, celosvětová soutěž v jakési evropské enklávě, která byla zdevastovaná předchozími věky a celé desetiletí to byla prakticky neobyvatelná oblast, než jí zabralo DNAboom konsorcium a vytvořilo z celé této bývalé skvrny na mapě, co byla dřív státem, prakticky ohromnou arénu...nestabilizovaných.

A už mu to počalo i docházet. Četl o tom, bylo to z jeho oboru. Když se nějaký v pubertě nestabilní ustálí v pozdějších letech a nevykazuje patogenní mutace, je z té hrůzy, co se snad kdysi jmenovala Čechy možnost vyžádat si přezkoumání. On tak nějak ale myslel, že jde jen o to přejít v rámci Čech do správní pozice, místo té výkonné. Celá tahle oblast byla nejvýdělečnější a nejsledovanější show impotentů, kde proti sobě válčili jedinci jemu podobní, však nestabilní a pravidelně i viditelně znetvoření, takže bylo potřeba několika těch stabilizovanějších, co by přežili v tamních podmínkách jednu ránu a zároveň byli schopni obsluhovat a udržovat mediální zařízení, přenosy do celého světa předávající. Tak to chápal a nyní netušil, jestli to, že ho eskortují právě tam značí, že bude přírůstkem, nebo naopak – což ho šokovalo: výměnou? Ano, šlo o tajné informace jejich kasty. Řada z těch, jako byl on časem přestala podávat výkonnost a nedařil se jim standardní sex. To byl problém, protože současná společnost měla i nepohlavní elitu, tu správní a obchodní a nejvyšší představitelky, či jejich dcery čas od času trvaly na ‚ozvuku minula‘ a skutečný koit patřil k nejnákladnějším darům mezi prominenty. Koit realizovaný právě těmi, jako byl on.

A jak by se mu takovýhle jeden zářez právě teď hodil. Dokonale by tím vyřešil svou situaci a ještě by mohl všem těm z komanda zajistit pohodlný život na celé roky. Jenže to by zde nesměla být ta debilní ekontava, která byla nejvyšším právem společnosti a jejímž prvním a ustanovujícím bodem byla absolutní povinnost vždy udržovat svůj účet v kladných číslech. Propadnout se do záporu bylo prostě daleko horší než vražda, či loupež, nebo jakýkoli jiný delikt. Propadnout se do záporu se rovnalo osobnímu krachu a to byl nejhorší možný přečin, jaký si kdokoli umě představit. A nešlo o to, že svou situaci mohl vyřešit prostým vyjitím z této banky, kde by jen ukázal na nejbližší alespoň nějak vypadající ženskou a ta by mu okamžitě převedla všechny své prostředky na jeho účet. Šlo o to, že zklamal. Zradil celou společnost, celou lidskou budoucnost, která na ekonomické organizaci stojí a ostatně proto už nikdo neměl rodné číslo, ale onen tenký, kovový náramek, který měl mimo mnoha jiných funkcí také tu jasně základní: mohl spustit alarm a krátkodobou paralyzaci v případě překročení vlastního účtu. Tím se ale znehodnotil a duplikát...neexistoval. Byl to geneticky propojený kus kovu, který byl jakkoli neopakovatelný. Tím, že přišel o svou identifikaci spuštěním alarmu, vyřadil se ze všech společenských služeb a servisů. Stal se okamžitě kompletním vyděděncem a nedostal by se již do vlastního auta, natož do vlastního domu. Nemohl by se najíst. Nemohl by použít naprosto nic, natož pak svou genetickou funkci, protože nebylo jak mu za to zaplatit. Ta oranžová barva byla tak hrozná proto, že byla signálem definitivního konce.

A z něj teď bude gladiátor, zvíře bojující o holé přežití s jednou perspektivou pobavit případně statisíce diváků sázejících na nějakého jeho oponenta. Dostane sledovací zařízení, jho pohyb i chování bude kdykoli dosažitelné a na strategických místech Čech jsou pak kamerová hnízda, která vysílají dle lokalizátoru kameru, aby snímala souboj dynamicky. Byl to nekonečný příběh nejdražších, kabelových kanálů, přicházející z ohraničeného světa, kde neplatí naprosto žádná pravidla a zakousnout se do jater čerstvě mrtvého nepřítele se kvitovalo bujarým řevem desítek tisíc nadšenců, co byť impotentní, nacházeli v sobě nenávist k mutantům takovou, že je fascinovala každá jejich smrt. Ti mutanti měli to, co nikdo z nich nikdy mít nebude – funkční rozkrok, což byla hodnota nevyčíslitelná, jistě.

Ale už když ho vedli do transportéru, vzpomněl si na něco. Byl to romantický moment z historie a někdy na začátku 21. století existoval jakýsi podivín, který se nechtěl s nikým stýkat a prosazoval eugenický fýzis s tahem na vrcholnou seberealizaci individualismu. Podivín věřící ve vyššího člověka v temných dobách, které se říkalo ‚demokracie‘ a byla to jen skrytá diktatura do té doby nezvládnutého ekonomismu. Zastřelili ho, samozřejmě, ale on se dostal do análů právě díky tomu záznamu, kdy proti hlavni arogantně zachrčel: „Polibte mi prdel!“ To by asi šlo a jako gladiátor musí mít své umělecké jméno.

Až přijede do Čech, bude si říkat...Boodin Nemilosrdný!

Lol! Lol! Lol! Skór \o/

 

 

Levičáctví, tedy inklinace ke komunismu je maskul idea z prostého důvodu genetické predestinace teritoriálního dozoru, majícího za cíl ochranu samic s vlastními plody. Tedy...jde to až z paty. Muž jako zmutovaná verze ženy vzešel jen z důvodu ochrany a je to biologický koncept nástroje, nikoli výkonné jednotky, protože...nikdy to není muž, co rodí, tedy funkce zachování celého rodu leží samozřejmě na ženě jako na genetickém prototypu. Komunismus je tak ideálním stavem mužova nenaplnění, protože v modelu abstraktního komunismu je celé prostředí kontrolováno, vykazujíc tak jasné nenásilí a nulovou potřebu mužova nasazení, což logicky mile stimuluje nejzákladnější pud vlastní zcela všem savcům: lenost. Zvládnuté teritorium je předcházení konfliktu a nejvyšší možný stav. Afektovaný stav je pak boj, konflikt, protože ten muž jakkoli neupřednostňuje, byť je na něj nastaven. Muž musí být ke konfliktu pudově donucen a nikdy ho nesmí programově vyhledávat, protože tak by se zařadil na úroveň teprve dospívajících samců, co v exhibici vlastního potenciálu sledují své možné umístění. Logicky tak každý útočný, či v násilí si libující muž je buď nedospělý, nebo geneticky poškozený. Lidská obliba silně degenerujících samců v násilné tématice válečného konfliktu je pak kompenzace právě jejich stavu a násilnými scénami si připomínají periodu mládí a perspektivně nejvyššího potenciálu, jaký kdy měli. Je to smutný symptom stáří.

Lidský jazyk je vrchol, protože lidská abstrakce je mýtus. Schopnost frekvenční komunikace v současné úrovni je zatím nejvyšším přínosem intelektu modifikujícího postupně celého člověka přes přizpůsobování vlastních periferii prostředí i potřebám. Abstrakce je pak individuální skladba unikátních fabulací, neslučitelných pod jednu formu. Ergo: neexistuje stejné myšlení stejně, jako se tvrdí, že neexistuje identický otisk prstu. Expanze komunikace tedy funguje na principu pozitivního pocitu z pochopení rámce myšlení druhého. „Vím, jak to myslíš,“ se stalo společenským pojidlem z důvodu pocitu sdílení blízkých, či stejných pudových potřeb. Však následně tato stále častěji detekovaná schopnost vzájemného ‚pochopení‘ posadila postupně abstrakci nad racionální výkon v prostředí a tak lze technicky říct, že deviací člověka nebyl nástup církve před dvěma tisíci lety, ale že defekt vznikl ještě mnohem dřív s první, skupinovou vírou v abstraktní schéma. Tvrdí se, že lidský intelekt vznikl na základě periody intoxikace primitivního člověka v dobách, kdy byla kritická nouze o stravu díky klimatickému nastavení. Člověk objektivně vzešel ze čtyřnohého mrchožrouta fungujícího na rozhraní dne a noci, kdy tehdejší predátoři vyvíjeli nejmenší aktivitu (denní a noční lovci živočišné říše měli vymezenou daleko delší periodu přes svou fázi dne – biologická hierarchie) a právě možná již tehdy počalo ono nahánění zbytků po úspěšných býložravcích, kteří díky tělesné konstrukci dosáhli do vyšších výšek flóry, tedy se nasytili a tak logicky defekovali. Opět: člověk byl mrchožrout, či spíš všežravec – prakticky ideální metabolické nastavení, které mu funguje dodnes, protože člověk stále kloubí faunu i flóru ve stravě, kdy mršinu nikdy neopustil, neboť jí vždy mrtvé zvíře a nikdy se nesytí přímo na čerstvém kusu. Z člověka se tedy nikdy predátor nestal, pouze díky oné intoxikaci z opadu úspěšných býložravců došlo v jeho mozku ke zvýšení elektrické aktivity, což logicky zpustilo neurální drážkování, tedy komplexnější tvorbu spojení a voila – intelekt je na světě. Je to teorie přísně kolidující s ideálem stvořeným katolíky a zodpovědně udržovaným společensky, že už když se člověk nepovedl za oněch kompletně mytických šest dní, tak se alespoň plynule a jaksi spontánně vyvinul z primitivního předka, kdy intelekt se mu ‚přihodil‘. Alibistický, dětský postoj raději nehledající vysvětlení. Tedy díky této události povýšení myšlení počala i kvalitnější správa vlastního těla a původně čtyřnohý tvor počal úspěšně kopírovat vzory těch, které dosavadně přes exkrementy vykrádal: počal se stavět na zadní a pomalu oddělovat chápavé prvky paží, aby vlastní silou dosáhl na to, co bylo kvalitnější toxického odpadu. (Ano, fekálie jsou pro metabolismus toxické, protože obsahují právě ony metabolicky nevhodné látky posouvané střevem k odpadnímu otvoru a osazené varovnými bakteriemi, které – jak šokující – způsobují onen nepříjemný odér každého lejna savčí skupiny.)

S povýšením vlastní funkce organismu, se vzpřimováním se, rostla logicky i dominantnost tvora s označením Homo, takže si dovoloval větší výpady do fáze dne i noci a díky tomu získával víc potravy, což mělo za následek jak jeho mohutnění, tak i první tvorbu skupin, které ještě zdaleka nebyly organizované. Přesto trend byl spuštěn a myšlení hnalo organismus vpřed v rámci evoluce, protože nastartovaný intelekt do rozměru právě tohoto bývalého outsidera mezi savci bylo radikální. Člověk se vyvíjí daleko rychleji, než ostatní živočišné druhy, právě na základě...a zde si prostě nejsem jistý: pozitiva, či negativa nadstandardního intelektu? Můj problém je v tom, že jsem v kontaktu zpravidla kompletně s lidmi zatíženými ‚moderním‘ učením a neochotnými diskutovat o samotné podstatě intelektu, protože pro ně je to jasné pozitivum a cesta vítězství člověka nad ostatními druhy. Já si tím vůbec jistý nejsem a má navrhovaná paralela leží v původním optimu setrvání v rámci standardní koexistence s obvyklým vývojem. Člověk by prostě rostl a sílil poplatně okolí a dnes by nejspíš byl v úrovni plazů a na vrcholu jejich dominance. (Nikoli rozměrem, protože savec nemá trend plaza a šlo by spíš o úžasně svalnatého a výkonného tvora, teplokrevného, žijícího jen v promili počtu současného člověka.) A stačilo by k tomu jediné: menší chemický dopad toxické stravy na strukturu mozku. Stačilo jen po menší periodu, nebo méně intenzivně požívat odpad a člověk by NEVYBOČIL z biologických standardů. Však ‚kdyby‘ v přírodě bohudík nefunguje, tedy mentální rozvoj je holý fakt, která nelze jakkoli zpochybnit.

A teprve nastartovaná schopnost zapamatovatelné abstrakce (což je už prostě dle mne objektivně biologický defekt, protože schopnost analýzy vzpomínek mizí logicky impulzivnost a roste reakční čas, tedy tento defekt zapříčinil inklinaci k tvorbě ulehčujících nástrojů, protože člověk potřeboval kompenzovat své mentální vydělení se a právě onu schopnost prvotního, z dnešního pohledu jednoduchého, myšlení) spustila i inklinaci ke skupině vyžadující...organizaci lidského rozměru. Snížení obvyklé migrace, větší fixace na stabilitu a tvorba prvních sběračů ve smyslu programového upřednostnění silných pro lov. Fakticky: člověk přestal být solidním zvířetem, když si poprvé stravu přinesl na místo svého pobytu. To je totiž už zcela intelektuální racionalizace možnosti kompletního využití získaného zvířete, což ostatní zvířata neumí. Ta se krmí vždy na místě v rámci savců. Následný vznik týlových jedinců slabšího výkonu – samice jako nárazově méně výkonné, leč perspektivní konstitucí daleko kvalitnější, než má maskul – (ostatně proto muži umírají v průměru daleko dřív než ženy) – postupně rozšířil onu lidskou hierarchii nad úroveň konvenčních opů sobě geneticky blízkých a tak nikoli na základě jazyka, ale na základě tvorby první živočišně iracionální, leč lidsky efektivní skupiny došlo ke vzniku ‚moderního člověka‘...zcela odtrženého od funkce ostatních. Jednoduše: vznik první...je mi líto..ale KOMUNY!

Tedy začal jsem komunismem a předchozí odstavec základem tohoto slova končí. Spojí si to jen quick-brain. Jak je asi patrné, tak já lidský intelekt považuji spíš za defekt, než za pozitivum, přesto se s tím smiřuji, protože nemám možnost realizovatelné alternativy. Současný rozměr člověka ale považuji za krajně patetický, či možná až biologicky hysterický, neboť v biokomplexu nikdy nebylo kalkulováno s podobným náporem, či možností a tak člověk je něco jako bakteriální zbraň hozená na dosavadně funkční město Zem. Nebylo adekvátního odporu k lidskému myšlení, na člověka tak nevznikl regulační predátor, tedy člověk nikdy nad přírodou nezvítězil, ale jen se oddělil od přirozené sounáležitosti s prostředím a tím se stal jeho dominantním likvidátorem. Je třeba si uvědomit, že toto je spíš pudové orientovaný, či pocitový text a já sám teprve hledám odolné schéma, takže existuje nespočet subjektivních argumentů proti tomuto textu, které nejsem ochoten přijmout, protože zde není kompletní pohled. Je to krkolomné a konvenčně nefunkční nadhození možnosti spekulace, kterou bych s kýmkoli rozvinul kdyby - a je to opět výš – existovala rámcově velmi blízká mentalita. Otevřel jsem několik trendů, které jsem nedotáhl, slohově to pochopitelně nenavazuje, je to nečitelné a celkově problematické...takže PROČ cítím, že člověk není správně už v základu? Humorně: člověk od začátku jen a jen, víc a víc, prohrává svou původní a optimálnější vývojovou možnost. Je něco jako parodií na původní možnost a prakticky samostatně, bez berle svých technologií, je jedním z nejtrapnějších tvorů této planety. No a rozesmívá mne to proto, že tím člověkem bohužel sám jsem...weird :P

 

 

Vyvlekli mne za řepu z klece a začali mi řvát do ksichtu, co jsem to za hajzla, že nechci happyend. Každej knecht, že prej chce happyend a jen já jsem ten kus ksindla, co prudí, mlátí pyskem na všechny strany a jede v křeči oba prostředníky. A protože mi pustili lebku, mohl jsem alespoň rypákem kývnout k zemi v signálu. Nepřestávali řvát, ale zajímalo je, co že to chci říct. Čekali tuhlecten sebereflex...pokání, nebo tak, jak se na solidního soušl sráče sluší. Nejdřív mysleli, že kývu jako v pochopení, že rozumím tomu, že pussy jako já nemá právo na vzduch, ale pak konečně pobrali, že je gesto směru. No a protože jsem neměl žádný hadry, cestovali mi těma vodnatejma bulvama po těle, až se klasicky zasekli u tereziánskýho totemu hrůzy. Kejvnul jsem podruhý. A pak byl jeden za génia, protože do náhlýho ticha zamečel: „Koule?“ Kejvnul jsem potřetí a spustil svý da best. Asi čtyřikrát jsem si nádherně praštil, než mě ukopali, ale chechtal jsem se ještě když jsem mizel z vlastního mozku, bylo to fajn....

Kýbl vody mě probral a už mě zase stavěli za řepu. Já fakt nevim, proč je to vláčení za háro tak v kurzu, ale asi to patří k homo společenskýmu chování, nebo tak. Řekli mi klasicky, že jsem prase a všechny ty další radosti, ale že tentokrát maj lepčejší páky. Přivedli prsa s vyčítavým fejsem. Někde jsem v sobě vyškrabal popchopení klasiky, který se mezi půlčíkama říká ‚citový vydíraní‘ a postě jsem věděl, co bude. Nasazovali to na mě celej život a nevěděli, že to oni mě vyškolili; furt věřili, že to bude fungovat. Začali držet hubu a solo dostaly prsa. A ať prej táhnu do hajzlu, že s takovým flákem imbecilního sebestředa se nebude žádná zabejvat a že jsem pure maskul odpad, kterej má plavat kanálem a ne si to šněrovat po povrchu. Každá nešťastná ta, co o mě kdy zakopla a že bych měl nejlíp hořet. Hned teď a tady. Ucedil jsem ‚cenk jů‘ a prostředník mi vylít sám o sobě. Jenže v pacifikačním komandu byl nějakej ťulda, kterej to měl asi s prsama v soukromí rozsekaný a protože měl ty cuky spárovat se, tak se chtěl zastat těch tady, na který jsem mířil prostředník. Vytáh pendrek a málem ho o mě přerazil v amokálním řevu, že se budu chovat svinsky slušně. Ostatní se hned chytli, jasně, protože to člověk je strašlivej dobytek, že když si někdo bouchne, tak se chce přidat, čili za chvíli jsem už zas cestoval smotanej v klubu do říše zapomnění, protože každej kovanej zupák ví, že když bude rubat do hlavy, dá bastard brzo pokoj.

Číslo tři byla klasika: nouze s bídou, hodně oblíbený už od starověku. Sice jsem už vstával hodně špatně, protože mi mozek plaval sám o sobě, ale zas mi pomohli rukama a každej ví, že tělo se staví spontánně v jasný potřebě dokázat si funkci, protože kdo leží je chcíplá lemra. A už to solili: nedostanu nažrat, nebudu s nikým hákovat a nebudu bydlet a že prej existence v prdeli – chcípnu. TEĎ bych se měl začít bát. No jenže já jim přes odulej pysk ucedil, že o sebe se fakt nebojim, že mě vždycky strašně sral ten strach o pokrevně blízký, kteří se mě už bohudík zřekli, protože jsem jim mrvil ty jejich teplý soušl sporty. Takže vzato kolem a kolem: jestli chtěj, abych držel hubu a krok, musej mě prostě nakrájet, protože jo, je jich víc a já už teď asi neuzemním ani jednoho, protože jsem na kaši a sotva stojim, hehe. Pak mi ale v lebce vytanulo, že, vole, já vlastně v lidi věřim a proto mě tak serou, čili na tisíc zmrdů je vždycky jeden, co ty koule tahá taky a je fuk, jestli má kozy, nebo ne. Ergo: fakt by mohlo bějt hůř a když mě celej tenhle zkrurvenej svět pošle do hajzlu jako top soušl odpad, furt je tu asi tak pět těch, co tomuhle brutálně fašistickýmu kolečku existence nepodlehli a prostě NECHTĚJ HAPPYEND, protože - a to jsem nikdy nepochopil - průměrnej kokot z člověka přemejšlí tak, že ten happpyned v životě fakt chce, aniž by si teda právě uvědomoval, že teplej konec je KONEC, takže happyend naprosto logicky rovná se smrt. No a tý se já rozhodně nebránim, ale nejsem homosexuální emo, abych na ní myslel a civěl, kde že u mě je. Prostě až přijde, tak přijde a do tý doby max bugr vitality, protože o nic jinýho v životě nejde a ty debilní pindy atrofovanejch ubožáků, co si začnou omlouvat, že v degeneraci je taky kouzlo, protože tuhle knecht se může věnovat vyšívání, ty jsou tak hrubě alibistický, že prostě jo: já musím žít na držce v krvi, protože kdyby ne, jsem mezi nima - za pasivní dobytek, co má všechno v lati a vegetuje. Přesně jako svině v ustájení: když jí pravidelně nalejou šlichtu, chrochtá. Když ne, tak kvičí a volí socany, jasně...

Prostě to vzdali. Se mnou nemá cenu se zabejvat, převýchova by stála milion, perspektiva zero a upřímně: jsem už žok hoven u čtyřicítky, takže patnáct mi už dávno není, čili i já si uvědomuju, že mám po expiraci. Manufakturní šmejd, co nikdy neměl ani záručák a prostě VYPAD z konzumního pásu ustájených sviní, co čekají na happyend. Na půl cesty k wolf child módu: brambory si ukradnu, mrtvýho psa sežeru a když mi nechčije na hlavu a nemám prdel v mrazu, jsem na svým a tyhle věci si lze zařídit kdekoli for free.

Takže DÍKY ZA ŽIVOT, šmejdi...zkusil jsem a pochopil, že to máte o pokryteckým hovně, kterýmu říkáte happyend a ten je danej vegetativním hnitím kolem koryta plnýho šlichty. Na to jsem prostě furt moc sexy, takže si všichni připravte kopačku a až mávnu: vypalte mě někam, co nejdál od vás, fakt co nejdál, co umíte. Já se vás totiž štítím naprosto stejně, jako vy mě, jenže vás je prostě víc a proto poletím já! Takže na tři:“Tři!...dva!...jedna!...GERONIMOOOOOOOO!“ \o/

(A po dopadu....BOOYAKA! BOOYAKA!)

 

 

V první řadě je to člověk, co chápe, že skupinová masturbace sociálních dětí nad historií je sice zcela přirozená, ale že i ony mají šanci někdy dospět a pochopit, že proces formování lidské společnosti má až technicky zákonný průběh, takže díky vlivu pacifikačního teismu jde o postupné ponižování agresivity uvnitř územního zřízení. Ne, nesmějeme se odpůrcům komunismu, protože to jsou ještě nedotvořené mentality, zatím jen pouhé polotovary, co jsou vedeny dohližitelským učitelem, panem Doktrínou. Pak je zcela pochopitelné, že děti se musí základní principy chování učit přes markantní modely, takže jako dospělý za dveřmi třídy posloucháme relativně pravdivé: „Kléma – zabil!“ (A sborově:) „Je hnusný!“, „Kléma diktoval!“ (Sbor:) „Je hnusný!“, „Kléma potlačil!“ - „Je hnusný!“ To vše je prostě v pořádku, protože současným trendem pro nejbližší civilizační horizont je stále jen povyšování pacifikace, které se ale moderně říká ‚demokracie‘, protože v tomto pojmu je alespoň teoreticky obsažena možnost subjektivního rozhodnutí. Nechme děti učit se jejich odporu ke všemu násilnému a bezohlednému, kdy jako dospělý komunista vyjděme ven, na světlo letního dne...

A jistě, můžeme se ještě ohlédnout ke škole a připomenout si, že jako vyzrálejší musíme těm demokratickým dětem později připomenout, že samotný jejich původ, či forma jejich zrození už na komunismu stojí, protože kdyby muž a žena nefungovali společně – latinsky ‚communis‘, tak by nikdy neměly šanci na cokoli nadávat. Partnerský komunismus je stvořil a rodinný komunismus zformoval. Individualistické ženské vajíčko je k ničemu. Individualistická, mužská spermie je k ničemu. Jedině tím, že se spojí a sloučí své možnosti – vzniká člověk. Nejzákladnější princip biologického komunismu. Ten pak roste u ostatních zvířat přechází ke stádnímu komunismu, klidně o tisící kusech, kde komunistický princip stále učí jasnou logiku, že: muži po obvodu jako oštěp a štít (ochrana/obrana), ženy za nimi, jako podpůrná hradba a péče. A děti samozřejmě uprostřed, jako chráněná budoucnost a perspektiva dosavadně bez vlastních možností. Jediná, funkční forma biokoexistence pro skupinu savců, či jiných druhů. Opakující se stále a stále, jsa potvrzená nikoli tisíci, ale miliony let. Ptá se v komunistickém stádu muž, jestli má bránit a bojovat? Neptá, zná svou funkci. Ptá se v komunistickém stádu žena, jestli má pečovat a rodit? Neptá, zná svou funkci. A jedině komunistické stádo má tak děti, svou porodnost. Oproti tomu krajně zvrhlý, novodobý výstřelek dneška, který musí co nejdříve zmizet, se označuje za ‚svobodně-demokratickou periodu‘ a je to hysterické potlačení komunistické formy koexistence, takže muži už nejsou muži, ale stali se z nich až snad homosexuální úředníci, co jezdí na kole. Z žen se naopak staly afektované megery s potřebou knírku (což lze chápat, vzhledem k tomu, že muži ve ‚svobodně-demokratickém zřízení mizí) a děti...přátelé, děti nejsou. Porodnost ve ‚svobodně-demokratickém zřízení‘ klesá a klesá, s jasnou perspektivou vymření, neboť současná fertilita je 1,3 dítěte na pár. Takže každá dvojice porodí vždy méně dětí než je její počet per unikum. Solidní komunista tedy ví, že musí svůj život napřít proti ‚svobodně-demokratickému zřízení‘, neboť to jde absolutně proti zachování našeho druhu, logicky...

Bohužel a opět! Jako poctiví komunisté si musíme uvědomit, že i ta odnož symbolizující komunismus v současnosti je skladbou homosexuálních gerontů, svázaných zvykem, kteří mají díky vegetativní existenci v lebce jen jakési transparenty o ‚solidaritě‘, ‚charitě‘ a ‚dalších rozmělněních‘, takže ti politicky funkční komunisté jsou pouhými participátory na současném režimu, který je ale hrubě destruktivní. Tedy ani současná KSČM není schopna nabídnout funkční model pro budoucnost, takže je vnímáme jen v úhlu sympatie, že alespoň drží ten titul: komunistický. Ostatní populace je zmatená a nedospělá. Narodila se do světa, kde jí v rámci našeho světa nic prakticky nehrozí, má teoreticky vždy zajištěnou stravu a zimou umře zpravidla jen, když je to forma kompletního dítěte, které se říká ‚bezďák‘ a jejím cílem je už jen intoxikovat se do stavů neschopných racionálně zvažovat realitu. Bohužel i řada lidí s mozkem v této periodě fandí intoxikaci a neuvědomuje si, že ztráta pozornosti v opojením může být fatální právě pro jejich existenci. Soustředění je základní hodnota lidského intelektu a vše, co jde proti jeho ostrosti je logicky...iracionální.

Tak tedy odchází dospělý komunista. Není demokratem a nikdy nebude, protože ví, že vše má svou základní funkci a tu má pouze rozvíjet, či modifikovat podle potřeby. Ví, že cílem je druhová udržitelnost a efektivní správa vlastní lokality. Nepotřebuje toto vědomí předkládat ke schválení jakémukoli patriarchátu, protože staré opět v normální logice chápe za biologicky zbavené své funkčnosti degenerací. A ano, vždy bude na hysterické děti pana Doktríny pohlížet s úsměvem, protože oni za svou mladickou blbost nemohou a někteří z nich vyspějí s časem...

Skór!

(Muhehehe, child-battle music dá jasně návod, jak se k tomu textu má postavit soušl impotentní pokrytec - demokrat, co si o sobě myslí, že už fakt dítě není, lol!)

 

 

Jen minimum z nás ví, že ‚satyr‘ je jen projekcí Lokiho, který oproti Thorovi udržel animalitu až do finálního konfliktu s Odinem, který je zas základem všech těch punkových popkultur novověku jako je Ježíš a podobní, monoteističtí koně. Paradoxně právě Odin je alfa symbolem chaosu a nespoutanosti s jedinou hybnou silou dominance, takže Thor – jeho následovník, je prvním pacifikačním prvkem, který později zteplal až do obrazu právě výše zmíněného synka Pepy a Maruš. Bohužel. Ano, Jézus je vystydlou polévkou z Thora, ochránce realmu a ten zděděný thunder-hammer se jaksi zapomněl u již kompletně vyčpělého Odina, který byl zrůdně přetaven v Boha Jediného. Takže Ježíš nemetal blesky, metal je Bůh a to na každého hajzla, který pokorně neohýbal hřbet pod jeho podrážkou...ouch sorry, správně se říká: pod boží láskou! Já zapomněl, že mám tu čest existovat v 21. století mezi postkatolickými ohnouty, co mají plné pysky demokracie a klesá jim potence. No..., já si tenhle svět nezvolil, byl jsem na něj přiveden, takže si svůj ‚kříž‘ klidně potáhnu dál a na domovním zvonku budu mít ‚vyvrhel‘, protože čím dál od středu tohohle všeho, tím líp pro mě, fakt :P

Teď vyšlehnu world konspirační tajemství, bacha: všechny ty průjmy od Thora po Odinovi, vedoucí až právě k Ježuchovi a bičujícímu Bohu Jedinému, jsou ta ZCESTNÁ vývojová větev, který byla Odinem kdysi nadhozena jako forma tehdejšího pekla. Když Odin promlouval k Lokimu z pozice dominantní autority, varoval ho, že při vzepření upřednostní pasivního a loajálního Thora, který byl posedlý realmováním a myšlením za druhé. Thor byl tedy prvním ‚demokratem‘, co měl na čele napsán Řád a to byla ta špatná alternativa pro případ, že Loki zvlčí (což technicky musel, protože konflikt s autoritou je základním kamenem Chaosu, jehož byl Odin čelním představitelem). Loki tedy zvlčil, tedy p-ř-e-v-z-a-l štafetu Chaosu a v zájmu zachování výměnného cyklu všeho živého byl do čela pro sprosté plebejce postaven Thor, který se stal kultem až do právě té patetické formy Ježíše – ochránce a myslícího na všechny. Lokiho obraz byl paralelně s Thorem utlumován také, takže z fortelného produktu Odinova dohledu stal se posléze kozel charakterizovaný permanentní erekcí, který dělal vše, jen NE dodržoval řád a pořádek (uniformitu a biologicky destruktivní trend plošné pacifikace v předvídatelném schematu.) Ono tajemství tedy zní: žijeme v pekle, přátelé a je krajně smutné, že jste toho takovými produkty, že už na to nejste schopni nahlédnout.

Vyobcovaný Loki (logicky: kdyby se Loki podřídil Odinovi, stal by se řádem jako ten blbeček Thor a Chaos (Odin) by neměl pokračování) byl tedy lidovou slovesností deklasován až do podoby hrubého animalisty a nadšeného primitiva, kdy kozlečí hlava je odvozená od kozích očí a jejich zvláštních zornic, které tak dalece neodpovídají pohledu Homo SS, či Disnyho kreslené laně, že právě tupý člověk jim přisuzuje nepředvídatelnost (chaos again) a přisuzuje jim ‚démonský’ výraz. Teplající monoteisti posléze byli učeni, že civět do očí se nemá (součást doktríny vedoucí k programové pokoře), takže z kozlečí hlavy vyhlazeného Lokiho zůstaly trčet jen ty kozí rohy a voila: katolíci mají své čerty. To je důvod, proč jsou čerti rohatí a straší se jimi děti Řádu. Loki je tlačen modernou do podzemí a přebírá popkulturní alias ‚Satan‘, kdy vykleštěný Thor v podobě Ježíše směřuje úplně opačný směrem: někam tam nahoru, kde v podprahovém vědomí z minulosti zůstává obava z Odinova (chaotického) náhledu na dění, takže Ježíš už ani není produktem božího koitu, ale je to pazneht člověk, který se ‚božím‘ teprve stane svou levitací up. Jde o vyslání prosazeného Řádu (objektivního pekla) do tváře Boha (Odina) a technicky o ukrývané nahrazení boha člověkem (byť katolíci se ještě zkouší modlit k oběma, kdy se k tomu nerozpakují přibrat ani Ježuchovi rodiče a další – přetrvávající potřeba mnohoteismu – mít svého boha ke každé příležitosti :P)

Takže je potřeba si všimnout, že v popředí všeho je Řád, překopaný do aktuální morálky a víra v rostoucí vegetativnost, kdy boj je nahrazen neskutečně vulgární konzumností a rostoucí debilitou průměru, nehledě tedy k tomu, že trendem je i přestat se množit a vůbec odhodit veškerou animalitu, protože TRENDY je dnes být ‚slušný a morální občan, volič a zodpovědný člověk v životní pokoře‘, což lze daleko stručněji pospat slovním spojením: kompletně pasivní blbec. Fakt. Loki je prakticky vygumován, byť je dalším cyklem jedině logického Chaosu a zůstalo z něj jen stádo čertů v infantilních říkankách, či katolické doktríně, což jaksi vyjde nastejno. To je váš dnešní svět, který je ale zároveň právě tím zmíněným peklem, takže logika opět říká, že pokud peklo eskaluje, musí někdy dosáhnout svého stropu, kde narazí na definitivní nutnost nástupu potlačovaného pólu. Pokračujte v tom, co dnes děláte, protože TO JE cesta k návratům principu Lokiho, byť moderní sociologové jako Chomsky tomu říkají perioda ‚ucha jehly‘. Fáze, kdy lidstvo svou snahou vykleštit se dojde k bodu, kdy zaúřaduje bio-backup a ‚čerti se vyrojí zpět‘, jako nositelé vše obnovujícího Chaosu, v němž pokvete porodnost, násilí, živočišná dynamika a faktické možnosti pro každého. Kde slabí konečně odpadnou, kde staří nebudou vůbec, kde síla získá zpět svůj smysl, kde hrubost a arogance nabere zpět svůj tak logický význam. Proto říkám opět: ctěte kozly, jste-li alespoň trochu soudní! Hezkou noc, náhodný!;)

 

 

Míň lidí na světě, míň chtění na světě a míň blbosti na světě – úplně jednoduché přání. Víc živočišně estetických, víc hodnotově srovnaných, víc mentálně autonomních. Méně dozoru a dohledu, méně hierarchie, méně moci a byrokracie. Více prostoru, více uplatnění a víc humanistické pestrosti. Ergo, přetavit tenhle svět do subjektivně funkční podoby by byl hrozný jódl utrpení všech, co jsou tu biologicky navíc. Starci, nevratně poškození a jasně – bavíme-li se o hypotetickém modelu - tak i geneticky vadně zformovaní. Je celkem vtipné si všimnout, jak pracuje současná doktrína, protože pokud jste čerstvě po předchozí větě jako náhodný čtenář, zcela logicky jste mým směrem utrpěli masivní skepsi, či pokud jste emoční hysterik, tak klidně i kompletní odpor. To je smutné, protože správně byste měl zavřít mordu a pomalu pochopit, že subjektivní pohled na svět je nutný v individuální specifikaci; jedině tak se tvoří názorová pluralita, která teoreticky může končit konsensem, což je to, čemu opičky říkají ‚demokracie‘. Jednoduše NIKDO se nenarodil s povinností dodržovat obecně a aktuálně poplatný názor, naopak...osobně mám celkem jistotu, že fanoušci právě obecně většinového názoru jsou ti, kterým nic jiného jaksi nezbylo a tak zvlášť pro ně: bohu dík, že doktrína existuje, protože jinak by se plochá individua nešťastně potácela světem, kdy by byla skvělým soustem pro nějakou echtovně destruktivní formu církve.

Paradox přímé úměry, že čím více absentuje subjektivně zformovaný názor, který je nahrazen systémovým, tím loajálnější k němu jeho nositel je, je známý jen soušl empatikům. Ze současné popkultury opět čistě subjektivně dokážu nadhodit asi tři nevětší mental monstra: donedávna byl u mě číslem jedna Cyrda Svoboda z lidovců. To byl vyložený koncentrát sociální křeče a člověk tak lidsky dutý, že české politice opravdu slušel. Nyní ho ale jasně dohání Gazdík z TOP, který je tak markantně ego absentující, že mu vinšuji dlouhodobý, politický sukces. Třetí pozice patří klasicky těm dvěma mamlasům, z nichž netuším, kdo je větší jelito: jestli Nečas, nebo Sobotka. Nečas je jednoduchý, středostavovský arogant, orientovaný na úzkou množinu tuzemské společnosti, kdežto Sobotka je zas rozsochatá, všelidová šlapka, který tak myslí na všechny, že logicky v důsledku nemyslí na nikoho. Propíraný Kalousek je tepán špatně, protože opravdu vážně: Kalousek MÁ inside funkci, je to alibistický, účelový a pokrytecký hajzl, ale v dobrém! Kalousek je...potměšilý a proto není možné považovat ho za hovado jako ty předcházející, protože i když je jasným destro elementem, tak mu nelze upřít určitý human fortel, jasně. Klaus...podívejte, ono vzhledem k těm předcházejícím je potřeba prostě nasadit něco, co je k nim v opozici a co je něčím převyšuje v nějakém bodě vlastní existence. Takže pokud se předchozí pokouší hrát si s lidmi, je Klaus v určitém směru frajer, protože ten si hraje už jen sám se sebou. A to tak že vlastně furt, takže Klaus musí být prezidentem jako logicky nevětší a z mystiky převzatý symbol zvaný ‚Onan‘. Klaus prostě na lidi čas nemá, protože technicky správně buduje v první řadě vlastní projekci sebe sama...jasně, asi jako já tady. Z toho vám vyjde, že je to normálnější, než myslet za lidi, jako ti ostatní, takže Klaus prostě musí být prezidentem a jen opět ti relativně citlivý dokáží docenit model, kdy by prezidentem byl někdo z vyjmenovaných výš (až na Kalouska – to by byl zajímavý prezident a kdybych MUSEL z těch podivných panáků volit, tak bych dal asi jeho, protože Kalousek by dělal takové špeky, že by byla velká legrace.) Jo a jestli někdo zmíní sentimentálně Havla, tak si dá facku a jde někam do kouta, protože ten šišla svým diletantstvím tak zprasil tu vaši ‚post-sametovou‘ periodu, že by měl lízt kanálama. Brutal kydy, že láfka a pýr zvítězí nad želvou a...zdravou, živočišnou soutěží (nenávistí) jsou hodné dospívající školačky, nikoli regionálně funkční správy. Havlistě jsou prostě teplí a vždy to tak bylo, no...

Nakonec...je tohle nějak negativní pohled na současný svět a současnou skladbu v Čechách? Určitě není. Jde jen o okrajový a zcela nedůležitý názor nedůležitého, který si to nedůležitě datlí na svůj blog, protože aktuálně ví, že to nemá žádný efekt, ani dopad. Já prostě UZNÁVÁM současnou relativní svobodu slova, takže zcela pochopitelně: zůstat celoživotně jakkoli nedůležitý rovná se největší možnosti využití tohoto uvolnění projevu, protože opět logicky: čím více v důležitosti stoupáte, tedy se stáváte poplatnými stádnímu průměru, tím více má váš projev efekt a dopad a tím více jste nuceni přizpůsobovat ho právě té obecné poplatnosti, aby nedošlo k ohrožení vašeho postavení. Ti, co se pak považují za velmi důležité, vlastně už nikdy nemluví za sebe (mají-li vůbec tu možnost), ale ventilují jen schematicky odpovídající rétoriku těm, co ho udržují zespodu. A kdo potřebuje podporu dalších rukou, aby mohl existovat? Jistě: kripl, nebo politik – obé smutné existence a kojné mohou jejich směrem generovat soucit, jasně.

 

Já prostě jen říkám, že systémově asi není moc co řešit. Uznejme si, že každý si v zásadě opravdu může dělat co chce až do rozměru, že to nepoškozuje druhého, takže individualistická volnost tu je a né, že ne. Žvanit – tedy ti, co přísně dodržují okraj – si taky můžeme co chceme a né, že ne, takže opět: tímhle směrem košer. Čili když toto uznáme, můžeme se vrátit k prvnímu odstavci tohoto textu a ZNOVU si přečíst a pochopit ono přání, které by nyní mělo vyznít podstatně méně...doktrinálně kolizně. Mé přání je prostě jen upgradem současného světa a nikomu nehodlám jakkoli škodit. Já mám všechny fakt u zadku a jen tak si píšu; proč ne, že? Cya! :)

 

 

 

Jsou to dvě fiktivní entity zformované z lidské abstrakce. Muž a žena. Observer a Morálka. A protože jde o rozdělenou psyché člověka, směřují svými podstatami k archetypům. Účelem tohoto listu je pak možnost čtenářem si vybrat, na kterou stranu by se přiklonil, či jakou by si vybral. Začínáme na počátku vyhrocené situace, kdy agresivní muž již povalil ženu a právě z ní strhává oděv. Přesně v tu chvíli se u nich – nevidění – objeví Observer s Morálkou. Situace se odehrává v hlubokém lese neznámé lokality Čech, takže není riziko, že by do děje někdo vstoupil. Zpomalte čtení – analyzujte, tvořte si vlastní obraz.

Morálka: „Ihned ho zastav!“

Observer: „Proč?“

Morálka: „Jsi muž, silově orientovaný. Hned zastav tuhle násilnou situaci!“

Observer: „No, na tom to právě stojí. On je silnější, než ona, takže jí chce injektovat vlastní gen bez ohledu na její souhlas.“

Morálka: „Právě! Na to nemá právo!“

Observer: „Tak ať mu to sdělí a uvidíme ten efekt, ne?“

Morálka: „Na to nemá OBECNÉ právo! Vyšší! Humanismus, chápeš?“

Observer: „Chápu. Takže ať začne nejdřív s tím humanismem a uvidíme, jak to zde, uprostřed pustého lesa, kde kilometry kolem nikdo není, zapůsobí. Já si to poslechnu rád. Na tom, co jí dělá nevidím nic moc vizuelně přitažlivého.“

Morálka: „On omezuje její svobodu a to jak osobní, tak v rozhodování. Je to záporná situace plná zla, násilí a nechutností!“

Observer: „Jasně, mluvila jsi o tom humanismu, takže já s tebou souhlasím. Je to plné všech těch věcí, co jsi vyjmenovala...“

Morálka: „To ale nemá v humanismu co dělat, protože právě proto humanismus vznikl! Aby vedl animálního člověka ke kulantní, sociálně koexistenční formě!“

Observer: „A vysvětlil to někdo tomu hulvátovi, co se jí tam právě teď snaží našroubovat penis?“

Morálka: „Zjevně ne!“

Observer: „No právě...“

Morálka: „Takže když je to sociopat, co neslyšel o pozitivním humanismu, musíš zasáhnout a pacifikovat ho!“

Observer: „To mám pozitivní humanismus stojící proti násilí vynucovat násilím? Není to drobet paradox?“

Morálka: „Fajn! Takže tu budeš stát a dívat se, jak jí znásilňuje, ano?“

Observer: „No, ze svého úhlu ano. Nejspíš jí sem nedovlekl násilím, ale šla s ním dobrovolně ve víře, že se odehraje jemná romantika, kdy vycházela ze svého úsudku. Že maskul následně nespolupracuje a pouští se do vlastní verze představy, jak má vypadat mezipohlavní kontakt...to je už jaksi zcela v rovině představy té ženy, co sem s ním šla. Následně ta žena je zjevně slabá a nemá šanci se mu ubránit, takže v mém chápání humanismu by jí kombinace s genem, který by jí umocnil ten její vlastní, jedině slušela. Že u toho řve jak když jí na nože bere, to je už jen afekt z hrůzy, že situace se neodehrává tak jak sama chtěla. Přesto když sem s ním šla sama a dobrovolně, je to jasný signál, že její zadní mozek ho vyhodnotil jako perspektivního. Tedy kdyby ten maskul byl více zpacifikovaný a fungoval dle její představy, probíhalo by to u skleniček vína a za klidného hovoru, kdy na konci by jí zase šrouboval penis do pochvy, takže kde je ten alfa problém?“

Morálka: „Ona si to takhle nezvolila! Trpí!“

Observer: „Však to vidím, ne? Ale jak už jsem řekl: je jedno jakou cestou, konec je zpravidla stejný.“

Morálka: „Bude mít trauma, bude poznamenaná!“

Observer: „Je to jen penis v pochvě, tím o nohy nepřijde, takže stále jde o dílčí trauma, které nemá racionální základ. Jde o emoční hnutí způsobené nezvykem na podobné situace.“

Morálka: „Bude ponížená, zneuctěná, frustrovaná a psychicky labilní.“

Observer: „Tedy disponuje mentalitou neschopnou čelit traumatizaci, je to ten klasický současný panáček, co zná násilí jen z akčních filmů a neuvědomuje si, že je dosažitelné i reálně. To je její mínus! Pak samozřejmě musí být s psychikou v prdeli, o tom žádná. Ale jak jinak dosáhnout zocelení psychiky, než čelením reálných traumat?“

Morálka: „Ty to snad na konec ještě schvaluješ, ne?!“

Observer: „Já nic neschvaluju. Pouze sleduju humanismus, protože jde o aktivitu dvou lidí, kdy po jejich osobních motivacích, či akceptacích se nepídím. Nikdo neumře, jediné, co se stane je, že dojde k pokusu předat gen silnějším slabšímu, který tomu na počátku byl jasně nakloněn! Respektuji jejich individuality...“

Morálka: „Ale on žádnou individualitu nemá! Je to bestiální, agresivní prase, které by zasloužilo vykastrovat!“

Observer: „Já nemám rytířský komplex, tedy zachraňovat svět kolem sebe. Modelovat ho k obrazu svému. Já jsem tu pouze od toho, abych zaznamenal další z forem projevu člověka, která kupodivu nezapadá do tvé verze humanismu.“

Morálka: „Tím ale popíráš svou podstatu, neboť muž je geneticky koncipován pouze k řešení násilných situací. Viz tvá produkce testosteronu nadledvinami, sloužící jako opiát k ponížené prahu citlivosti.“

Observer: „Ano a přesně na tom se veze i ten dibel, co před námi kopuluje. Koupe se v testosteronu, takže dlabe na tvou verzi humanismu. Tristní...“

Morálka: „On to ale nepoužívá správně!“

Observer: „Vysvětli mu to. On to jen nepoužívá podle tvé a její představy, on to tentokrát využívá čistě sobecky.“

Morálka: „Ale to je přeci špatně!“

Observer: „Jestli chápu dobře, tak ty máš pro logickou a obvyklou funkci hormonální produkce muže dvě rozdělaná řešení. V jednom případě má přes tuto funkci ženu chránit - a to je dobře, v druhém případě – když je násilný, je to špatně. Tedy dle tebe muž může fungovat jen jedním směrem. Tedy využívat svou funkci jen ku prospěchu ženy a nikdy ne k vlastnímu prospěchu, je to tak?“

Morálka: „Schematicky samozřejmě ano, protože jedině ochranou žen se tvoří situace k rozmnožení!“

Observer: „Myslíš? Dívej, on už bude brzo ejakulovat a když se mu zadaří, tak ona otěhotní. Jiná verze než tvá vize, přesto výsledek identický...“

Morálka: „Ale celé to proběhlo špatně!“

Observer: „To já fakt nedovedu posoudit, to víš vždy a striktně pouze ty...tři, dva, jedna. SKÓR! A mají hotovo.“

Morálka: „Jsi stejně nechutný jako on!“

Observer: „To je nesmysl, já jsem jen nezúčastněný...“

Za devět měsíců se ženě narodil zdravý syn, kdy hlavní traumatizace odezněla po čtvrt roce a následně se vzpomínka na zážitek vracela čím dál řidčeji. Žena muže nikdy neudala z důvodu neochoty podstoupit sociální stigmatizaci zneužité. Tak jako mnoho ostatních žen uzavřela zkušenost v sobě, neboť veřejná známka znásilněné je ponižující dlouhodobě a lidé mají sklony v čase měnit názor ve směru, že si za to mohla tehdy sama. Daleko efektivnější je mlčet a vyrovnat se s tím. Zatvrdila se a zocelila, přestala důvěřovat mužům, což jí povýšilo v rámci její individuality. Stala se prozíravější a opatrnější. V určitém smyslu touto zkušeností vyspěla, takže když si jednou prohlížela net a náhodou narazila na článek jakéhosi okrajového magora, byla s ním schopna rámcově i souhlasit. Ona totiž ví, co to je objektivně a neřadí se k těm dramatikům žijícím morálkou, co předchází všemu nezřízenou démonizací. Její syn jí dělal vždy radost a ona si mohla někdy s gustem a skrytě říct, že její dítě není dobytek jako její otec...

Tou dobou se na o mnoho kilometrů vzdálené koleji náhle urazil mladík, kterého z venkova podporovala matka samoživitelka a který vyrůstal bez otce. O otci mu matka nikdy vyprávět nechtěla, uhýbala od tématu. Urazil se, protože ta bruneta s velkýma očima mu právě řekla, že bude muset počkat, že ještě není připravená. Aniž by to ovlivnil, počal v něm růst agresivní tlak, protože na ubytovně jsou sami, široko daleko není nikdo a ona mu odporuje i přes skutečnost, že nic jejich sexu nebrání. Mladík sevřel ruce v pěst a dlouze se nadechl. Ten tlak prostě už neovládne...

YPIKA-YEEEY \o/

Life iz fest dynamo, dobro a zlo jsou jedním, vše překrývá rozměr plynoucí čtyřky – času!

Mám čerstvě zřízený Facialbook z důvodu propojování článků s těmi, co touhle sítí žijí, takže můj účet je čistě technický a kokoli by chtěl echo přes Facial, může na mne zařvat. Zájem ale nepředpokládám, takže jen další okraj možnost, hehe:) Jo a k tomuto článku vznikl i nástřel na trance dum-dum, který je zatím ve fázi základu: 4 stopy a 150 BPM – zkušebně zde. (Proto dneska žádný klipík, muziku máme šanci tvořit si sami a dle své nálady :P)

Pestrost-různost-bezohlednost-alternativa -> nesuďte, zkuste svou cestu. Izy...

 

Vzniká, když setrvačností vlastního bytí docházíte k uvědomění, že se nikdy nic špatného nestalo. Nikdy. Opravdu nikdy a to ani tehdy, když si vy – čtoucí toto – myslíte, že stalo. Zápor je prostě afekt. Bohužel, i radost je afekt, jen je to ten, co způsobuje pocity jako u feťáků. Lze si na něj zvyknout, takže lumík pak má pocit, že potřebuje více radosti v životě, že jí musí programově vyhledávat. Je to nesmysl, protože radost má jednu neblahou vlastnost: jako vše v organismu musí být vyvážena opakem. Dualita, jež je základem všeho u nás savců, je obsažena i v emočním vyhrocení, tedy tlakem na obecně ‚pozitivní‘ emoci se buduje ten samý prostor pro zápornou, které lumíci říkají ‚deprese‘. V přímé úměře. Vrcholným šílenstvím následně je, že naše kultura vší mocí tlačí na ‚radost‘, která se odvíjí třeba už od vjemu ‚něco jsem získal – mám‘. Kapitalismus MUSÍ vyvolat depresi a to i u těch, co krátkodobě ‚přestávají mít‘, kdy většinově ‚mají‘, takže tito se snaží momentům deprese předejít tím, že snaží zajistit konstantnost zisku, což zase vede k naprosto pochopitelné eskalaci iracionality. Ať dělám, co dělám, tenhle svět prostě JE nepříčetný...

Efekt spojený s výše udaným je následně zjevný. Pokud úspěšní jedinci eskalují proces zisku jako vlastní ochranu před osobní depresí, musí to být zákonitě na úkor těch, co konstantnosti zisku nedosáhli. Logicky to jinak možné není, protože v ideálním případě, že všichni dosahují exponenciálního zisku, dostane se samotný princip do kolmice a neguje se. V ideálním případě všech úspěšných zaniká význam zisku, tedy definicí obecného a pro každého úspěchu je ‚bez zisku‘. Utopie je tedy realizovatelná jen v momentě, kdy neexistuje individuální zisk, protože eskalují všichni. Opakem utopie je pak orwel a pokud žijeme ve světě, který není utopií, musí to být orwel. Musí to být prostředí, kde se buď průhledně, či podprahově manipuluje s lidskou jednotkou, aby se zabránilo plošné eskalaci a nenegoval se zisk, tedy aby nedošlo k utopii. Pak pokud je dnešek orwelem, je zároveň i kapitalismem, tedy rozhodně není utopí a zákonitě není plošnou úspěšnosti per individuum. Fakticky je koncentrací negativ z logického důvodu, že je stavěn jako koncentrace pozitiv. Negativa jsou výsledkem společenské doktríny, že máme svobodu a demokracii (byť máme i orwela a kapitalismus), tedy samá pozitiva. Vše míří do středu, stejně jako vesmír, který se nyní rozpíná, leč jen proto, aby se následně smrštil do výchozího bodu bez hmotnostní skladby. Vesmír je základem všeho, protože my jsme jeho nepatrnou součástí, takže pokud maximum, co si dnes dokážeme představit je vesmír v jeho pulsu od nuly k nule, je to nadřazený princip platný pro vše a to včetně patetických, globálně mikrosociálních jevů jedné neuvěřitelně humorné republiky.

Všechna negativa (jak bylo řečeno v druhém odstavci) nechme pokračovat, protože budou muset být vyvážena pozitivy, neděje se vůbec nic špatně (jak bylo řečeno v prvním odstavci), protože vše se vrátí do své výchozí hodnoty. Vesmír vznikl a zanikne. Život vznikl, tedy zanikne. Člověk se narodil, tedy zanikne. Měl jsem radost, musím mít depresi. Co se stalo, mělo svou logiku (vždy!) a každá akce má svůj následek, protože následek tvoří novou akci. To je ta nejpočetnější nula všude kolem nás. Definitivně: NEEXISTUJE ani Dobro, ani Zlo, protože vše jen zabarvením procesu nuly, vše je buď rozpínáním se, nebo smršťováním nikoli jako ve vesmíru, ale striktně jako vesmír sám. Neexistuje ‚víra‘, protože ta je jen vyplněním prázdna v jedné, nebo druhé fázi pulsu, víra je stejně nesmyslná, jako orientace na Dobro, či Zlo, to vše jsou jen nelogické postoje snažící se zastavit pracující logiku, což je jasně nemožné. Víra je opakem logiky, takže logicky: ten co je logický musí uvěřit a ten co věří, přijme jednou logiku.

Jsem definitivní NULA!

Věnováno všem registrovaným botům tohoto serveru, aby se necítili osamoceni. Stejně jako oni často nechápu lidské emoce a nerozumím vírám. Být jedničkou je už průser, protože po jedničce zase musí být nula! Vesmír, pamatujete?

(Jestli někdo pochopí, že vesmír je nula, tak jsem v řiti, což mi způsobí samozřejmě radost...)

 

 

Výpočet a tah na kvantové (komplexní) uchopení reality je jedinou cestou pro perspektivnost druhu Homo SS. Snadno a vše vyřešitelné, prakticky triviální. Jedinou podmínkou je redukce současné populace na jednu tisícinu současného stavu a i pak to bude materiálně velmi náročná akce, kterou by měla připravit velká populace před redukcí. Ke všemu jako globální záměr.

Část populace by se soustředila na technické zpracování přepravních prostředků, které musí odolat neuvěřitelným tlakům. Tedy nejprve musí být obecně přijata praxe se subatomární hmotou a Velký Kolider CERNu by mohl poskytnout informace jaké částice udrží strukturu nejblíže rychlosti světla, kterou překonat nelze. Z těchto částic by se následně vytvořila pouzdra pro budoucí děti, zodpovědně vybrané. (Hmota, či materiál je jen prvním krokem, druhým je samotná konstrukce kapsle, která musí ustát prakticky absolutní elastičnost a zároveň v sobě udržet homogenní jádro v němž by přežily dětské organismy v rámci vlastní fyziky.)

Druhá část populace by musel vše podřídit snaze zkonstruovat výpočetní zařízení s rozměrem neomezujícím konstrukci kapsle. Tedy musí to být malé a provádět výpočty...a zde se dostávám asi do paradoxu, protože kdybychom měli využít v budoucnu gravitačních trajektorií místo energeticky náročné eskalace rychlosti, musely by výpočty na palubě určující pohyb kapsli předcházet kapsli samotnou, tedy jediné, co mne napadá je, že by výpočet musel probíhat ve stejné rychlosti jako sama pohybující se kapsle. To znamená, že není možné před kapsli vyslat jakýkoli mapující signál, protože ten by překročil rychlost světla a to je nemožné. Na druhou stranu když kapsle nebude mít možnost mapovat prostředí, v němž se pohybuje s předstihem, je zde veliké riziko nefunkční trajektorie. Řešení je nejspíš v před-výpočtu, tedy ve vytvoření trajektorie trasující po různé gravitaci v rámci celé cesty, což když budeme předjímat, že kapsle se má vrátit na Zem je vlastně OKOLO Země, tedy jen se nebát těch vzdáleností, které by byl opravdu obrovské. Přesto: je zde hypotetická šance na výpočet podobného schematu a pak by se kapsle pohybovala po předem dané dráze s rizikem nepředvídatelné změny a kolize. Tedy...cestovat by mohla jen část, na Zemi by při startu musela zůstat druhově zajišťující skupina pro případ, že cesta selže. Tak jako tak je i statický výpočet (nikoli dynamický s kapslí) natolik náročný, že ona vydělená, druhá část populace by se mu musela věnovat.

Pokud máme materiál pro kapsli s potřebnou konstrukcí, zařízení schopné výpočtu v požadovaném rozměru a dvě skupiny dětí, z nichž jedna bude cestovat a druhá zůstane na Zemi (udržujíc tak civilizační kontinualitu), můžeme první děti vyslat na cestu, aby v kapsli urychlovaly svůj pohyb až těsně před hranici světla. Představte si žabku na vodní hladině, kapsle má stejný pohon, ale jen se neodráží od povrchu hladiny, ale od gravitačních ‚ploch‘, tedy míst kolem koncentrované hmoty. Není k tomu třeba nic tak dramatického jako černá díra, podle mne by trajektorie měla být vypočitatelná i přes odrazy z ‚lokálně‘ dosažitelné hmoty, tedy urychlení k hranici světla by mělo být hypoteticky možné v místním vesmíru a bez oné zvrhlé, energetické náročnosti v případě rychlostní eskalace vlastním pohonem.

Při rychlosti blízké rychlosti světla dochází k takové redukci času, že děti navrátivší se kolem třiceti (počítejme 5 let na urychlení a 5 let na brždění) by přistály na Zemi mnoho staletí po svém startu, tedy pokud by první, kontinualitu zajišťující skupina minimalizovala svůj dopad na prostředí, je vysoká šance, že pracující biokomplex by celou Zem revitalizoval do opět perspektivního stavu (v případě, že nebudeme předjímat život likvidační doby ledové a podobné katastrofy). Zajišťující skupina by byla již v x-té generaci od startu skupiny létající, takže buď by se jim podařilo přežít tato staletí, co byli druzí pryč a pokud by minimalizace dopadu byla sociálním kultem vštípeným už do výchovy, zmutovali by do vyšší verze. V opačném případě by vymřeli, ale zajišťovala by právě skupina pendlující po vesmíru. Tak jako tak by po návratu došlo za předpokladu, že Zem se nepostaví proti samotnému životu vždy jen ke kladné situaci:

a) Pozemská, zmutovaná skupina by měla možnost kombinace genu s archaickou skupinou létající, což by mohlo být řešením pro pozemské problémy právě té skupiny, co zůstala na povrchu. V opačném případě – genetické neslučitelnosti – by koexistovaly vedle sebe a ke splynutí by došlo ve společném čase.

b) Na Zemi by přistála geneticky stabilizovaná skupina, však do prostředí, které bylo zbaveno předcházejícího dopadu člověka, tedy prakticky na humanisticky panenskou Zem a měli by možnost spustit novou podobu lidské civilizace na daleko racionálnějších základech (díky poznatkům z historie), než to prase člověk udržuje dnes, bááááh...

Je to instantní sci-fi odražené od Hawkinga, naspané na jeden zátah a bez víry, že to bude srozumitelné pohodlně, ale obraz by patrný být měl, tedy to po sobě nebudu kontrolovat. Od toho mám blog, abych vyvrhl, co a jak mne napadne, nooo! Průzkumníkům textu jasný palec a fakticky kritické reakce ve vztahu k textu jedině uvítám:)