Evoluce funguje na jednoduchém principu, kterému říkáme rakovina a máme možnost sledovat ho každý den nejen na sobě, ale i na okolí. Organismus disponuje imunitním systémem, což je něco jako společenská doktrína; jde o ochranný mechanismus střežící prostředí a eliminující vše, co by mohlo systém ohrožovat. A to včetně perspektivně zhoubných buněk rakoviny, kterou jsem na úvodu označil za hlavní, evoluční páku. Všimněte si jediného: když se řekne rakovinné bujení, vytane jako první asociace pojem ‚zhoubný‘. Strach lidí z vlastní dezintegrace, které úderně říkáme SMRT! Zas ale, pokud jde o ‚bujení‘ je to už vícečetný výskyt, tedy jde o něco, co počíná konkurovat organismu a zároveň je to s organismem neslučitelné. Nádor. No a debil jsem proto, že mne u pojmu ‚nádor‘ napadá na rozdíl od ostatních lidí...revoluce!

Tak jako vždy je rozdíl mezi vírou a faktem. Víra je, že nádor člověka zabije. Fakt je, že nádor je jen koncentrace nejsilnějších buněk v organismu, které překonaly imunitní, ochranný diktát, rozumíte? Rakovinné buňky jsou nejsilnější prvky těla, takže jak mohou za to, že jsou dominantnější, než ty ostatní? Nemohou. Je to jejich vlastnost, která byla kdysi kýžená pro nás všechny: růst a sílit. Následně: je problém organismu, že je slabý a nedokáže rakovinným buňkám vzdorovat? Z mého úhlu už ano a rozhodně vnímu za větší zápor imunitní impotenci vlastního organismu, než abych silným buňkám vyčítal, že jsou silné. Idiot jsem jen pro ostatní, nikoli sám pro sebe. Čili JEDINÝ problém rakoviny je, že buněčná perspektiva na lepšího člověka toho současného člověka zabije. Evoluční princip, kdy perspektivně funkční a udržitelné zabíjí to předcházející a překonané. Voila a zde už minimum z těch co nejsou vylízanými kretény dokáže vidět ono principielní pozitivum rakoviny. JE to oslava života a PROTO – jak je psáno v záhlaví – jsem debil pro většinu.

Pocit z existence je emoce odvislá od předsudku integrity. Člověk má pocit, že je celistvý a že ovládá každý svůj úd tak, jak se sluší. Že je člověk hovado odhalíme ve chvíli, kdy mu před bulvy vystavíme sofistikovanou zprávu v kostce říkající: „Maminko, máte rakovinu.“ Pak se pocit z integrity bortí, nastupuje emoce zoufalství, hrůza, strach z vlastní dezintegrace. To si to pak takhle šinu kolem postiženého evolucí a jízlivě si ucedím: „To je ten pocit z ovládání sama sebe a ze své znalosti?“ Než se však dokážu cynicky zařechtat, zalehne mne zpravidla kohorta emočně propojených s nositelem rakoviny a zhruba dvanáct až patnáct minut mne kopou do hlavy a genitálií, že: takového sráče, aby jeden pohledal! Rozumím jim. Oni se bojí, že přijdou o toho, s kým jsou propojeni. Tak jako vždy: nebojí se nakonec ani tak o toho nositele evoluce, bojí se o vlastní, subjektivní ztrátu emočního pouta na osobu blízkou, protože mozek je nastaven k povyšování četnosti druhu, tedy k plozením a rozšiřování počtu jednotek. Čili když nějaká zemře, urodí se nám v lebce trauma suše sdělující, že tohle bylo špatně a že už to nemáme dělat, protože nás má být víc, nikoli méně. No, ale po zmlácení mám většinou stejně tak odulé pysky, že mám starost s tím, jak vyplivnou rozdrcené zuby a nějak se mi tam nevejde sdělit emocí nadšeným jedincům pochopení jejich násilí na mé osobě. S lidmi je kříž...

Tedy a nyní sociálně: rakovina společnosti jsou volní radikálové spouštějící dezintegrační bujení na různých místech doktrinálního (imunitního) systému. Radikálové hrozí, že spustí bujení, které systém zabije. Leč: radikálové jsou nejsilnějšími prvky společnosti a dodatečná bonus: adaptovaní radikálové DO společnosti se stávají jejím jediným posunovatelem vpřed. Jako v lidském organismu. Když se mutující buňka adaptuje - a že se to občas stane – protože drtivou většinu rakovinných buněk imunitní systém odchytí a zabije, kdy jen některým se povede uniknout a samostatně počít tvořit nádor, tedy když se rakovinná buňka adaptuje, dochází k vývoji vašeho organismu. A protože se VYVÍJÍME, tedy měníme, tak jasná logika říká, že těch adaptovaných, rakovinných buněk je víc, než těch, co zabíjejí svého nositele. Po pravdě: rád si tykám jen s lidmi, co tuto paralelu mezi lidským organismem a společnosti vidí, protože to jsou již o chlup více smýšlející jedinci, kteří zpravidla negenerují nekontrolovatelné násilí po větě: „Jé, ty máš rakovinu!“ Lidská idiocie v průměru je prostě brutální, takže náhled na společnost přes funkci čelního laloku mozku je poplatná jen z mého úhlu kriplům, co mají mne zas za kompletního debila, neboť dle nich vykazuji naprosto nesrozumitelné a chaotické postoje jakkoli nespolupracující...s imunitním systémem (doktrínou). Přesto JE sportem drtivě většiny lidí pohlížet na společnost (organismus) právě jen přes ten mozek, takže se dostáváme k definitivnímu: REVOLUCE (vítězně bující rakovina) je VŽDY pro doktrínu překvapením a ti patřící historii vždycky kvílí, že jde o ztrátu aktuálního stavu těla (společnosti), však ani radikál, ani revoluce NEJSOU tím negativním fakticky, protože JSOU principem globálního vývoje.

Přál bych si, ale tohle myšlenkové schema, které mne provází pocitem z existence někdo alespoň zkusil porovnat s tím svým, protože: a) mám v něm jen empiriku a ověřitelnost, b) nemám v něm žádnou programovou destrukci, ale jen sekundární a pochopitelnou destrukci překonaného, c) MYSLÍM, kurva, na dobro celého lidského druhu....a proto jsem debil pro většinu. Názor složený jen fakt, bez víry a přání, z mého úhlu absolutně existenčně faktický. Takže PROČ...se nemůžeme bavit v tomto duchu?