Nemám typicky většinový pohled a nectím příliš externí pravidla. Dva mé největší zápory, které předjímají, že následný text s určitostí není vhodný pro účastníky hlavního proudu populace. A protože těch je většina, je logické, že v celku tento texty musí mít negativní vyznění. Sociální mechanika a princip pravidel většiny. A abych prokázal negativum tohoto textu, začnu naprosto vážně myšleným, že už pojem ‚krást‘ je společenský alibismus, nesmyslný pojem stvořený jen k ochraně slabých, co nemají potenciál uhájit, či udržet si vlastní statky. Nekrást je pro-externí výraz, apelující rétoricky na okolí, aby byl udržován vzájemný respekt, což je zas jen a jen dohoda mezi lidmi o neútočení, která má pozitivum v nenásilném prostředí. Jde o jedno z pravidel, které je nosníkem předcházejících teistických doktrín, jenž jsou vždy a striktně nastaveny k pacifikaci vlastní skupiny, a zároveň měly za úkol potlačovat a omezovat vše, co této skupině nevyhovovalo. Jednoduše ‚nekrást‘ se stalo kamenem výchovy, dodaným úhlem pohledu na vlastní existenci (nekradu, tedy jsem správný) a to natolik intenzivním, že odpor ke krádeži dnes cítí naprostá většina populace. Odpor k základnímu významu přímé krádeže. Zde se už dostáváme k faktickému, že morálně nekrást cítí každý za pozitivum, leč praxe lidského průměru tomuto pravidlu jasně neodpovídá, neboť modifikované cesty principu krádeže máme možnost dnes a denně sledovat napříč sociálním spektrem a objektivně krade vše až po nejvyšší, politické představitele, včetně restriktivních složek na ne-kradení dohlížejících. Logicky pak ‚nekrást‘ je jen dalším ze společenských přání, nikoli faktů, byť řada progresivních idiotů podává své nekradení za fakt. Jsou to lidé vycházející z vegetativní formy existence, žijící v nadbytku a ani perspektivně necítí ohrožení, tedy mají pocit, že jejich úhel pohledu na společnost je tím jediným funkčním. Ale už jsem napsal: progresivní idioti vzešlí z intenzivně vegetativní formy žití, kdy tato jejich hysterická pacifikace i svého okolí je jen a jen pochopitelná. Přejděme tedy k druhé úrovni:

Krást je přirozené

Člověku absolutně, neboť kdyby nebylo, neexistoval by masivní výskyt zdokladovaných krádeží. Z toho následně pramení, že společnost se dělí na dva tábory, odlišné svým mentálním zformováním. Ti co rétoricky nekradou a demonstrativně apelují na nekradení jsou většinou dokonale pacifikovaní socialisté – jedinci věřící a spoléhající na soužití v širokém celku. Ženské mentality u mužů označované za ‚demokratické‘, bývalá sorta bázlivějších sběračů, co jedině skupinovým křikem dosahovala svého prosazení. Dnes hysteričtí ochránci práva a pořádku, kteří díky dlouhodobě nenásilnému prostředí dosáhli populačně drtivé četnosti. Dokonce v takové míře, že jejich pohled se bere už za globální standard a cíleně se eliminují opoziční jednotky, které socializaci buď nezvládli, nebo odmítli. Individualisté. Ti se postupně stávají největším strašákem moderní společnosti, neboť jejich neochota spolupracovat dle externích pravidel s prostředím z nich dělá nepředvídatelné jednotky, což stojí zcela v opozici plošně socialistickému, i plošně dohlíženému, přemravněnému a funkčně laxnímu prostředí. Individualisté prostě kradou z prostého důvodu, že jejich existence je sebevědomá a oni bez nějakých zlých úmyslů vnímají na vrcholu důležitosti sebe. Tací se pak ještě paralelně označují za sobce, protože nevykazují onu demonstrativní ochotu ke spolupráci tím, že otevřeně nabízejí sebe a svůj výklon pro druhé. Individualista = sobec = asociál = zápor z důvodu nepředvídatelnosti. Přesto to OBJEKTIVNĚ nesignalizuje fakticky destruktivní lidskou jednotku. Naopak.

Společnost posouvají kupředu jen individualisté, většinou konající proti zavedeným přáním, protože tento jev se označuje za ‚změnu‘ a změna je zas projevem funkční diverzity, která jako jediná udržuje možnost právě vývoje.

Obecně zamlčovaným faktem je názorová impotence každého tvrdě socializovaného prostředí, neboť vzájemný dohled a tlak na jednoduchá, morální pravidla prakticky vytíží zbytkový potenciál takto pasivních. V takto deformované společnosti se následně nejvyšší hodnou stává ‚obecná morálka‘ a lidé jsou filtrováni dle schopnosti tato vnější pravidla naplňovat. V takto postiženém místě se pak pochopitelně nejúspěšnějšími stávají ti, co dokáží okolí nejkvalitněji předat svou příslušnost k obecné morálce. Na základě toho pak roste mýtus ‚střední třídy‘ a oslava středního proudu, který je glorifikován za určující a správný. Z něj se pak rekrutují i jedinci, co od ostatních laxních získávají administrativní mandát na obecnou správu a dost často se realizuje i prakticky nejméně funkční a regionálně škodlivý: lidový, demokratický systém, který nemá pozitiv, ale má jen vlastnost, že rozhodovací post v něm může obsadit jakýkoli fakticky lidský debil, který se ale nejvíce ZALÍBÍ ostatním pasivům. Demokracie a její výklad je vrcholným, rétorickým alibismem, protože nikdy není faktem, ale vždy je jen podsouvanou možností rovných šancí pro zúčastněné. To se následně oslavuje, protože mnoho vykleštěných účastníků socialistických skrumáží dneška chce VĚŘIT v prostředí ohleduplné, slušné a zbavené násilností (kráděží). Proto je dnes nejvíce lidí ‚demokraticky pozitivních‘ a skutečně jsou o sobě přesvědčeni, že funkčními demokraty jsou. Jsou...ohleduplní. Zpět ale k funkci krádeže funkčními individualisty.

Pouze jedinec koncentrující v sobě okolní poznatky je schopen vytvářet mentální konstrukce vymykající se dosaženým stavům a tento až biologický fakt a evoluční nutnost živočišně opravňuje ke krádeži jakéhokoli duševního vlastnictví. (Duševní vlastnictví = dosažený stav, statika, dále se nerozvíjející, samoúčelně těžící ze sebe sama.)

Lidé kradoucí mentální konstrukce svého okolí jsou tak sociálně odmítáni a označováni na hodné izolování, neboť porušují obecně morální pravidla, přesto jsou to pouze tito, co urychlují vývoj bezohlednou potřebou sebou koncentrovat populační poznání. Krádeže duševního vlastnictví jsou tak výsadou hlavně mladé generace, která socializací teprve prochází a u určitého procenta z nich je šance na nedokonalé vyhlazení prostředí do kýženého stavu. Z části z nich se stanou ‚umělci‘, lidé dílem vymykající se zavedeným pravidlům, ale přesto tvořících pro masu, tedy masou i oslavováni (důvod neuvěřitelného přeplacení herců a jedinců z této kejklířské množiny, která fakticky patří vně hradeb, ale opět: lidé jsou rádi laskáni, takže si své umělce pěstují a nosí je na ramenou. Proto se jim říká ‚hvězdy‘ – jsou NAD obyčejným člověkem. Bohužel..) A jen z malého procenta, či promile ‚zlodějů duševního vlastnictví‘ se následně stávají (r)evolucionáři. Jedinci přicházející s poznatkem, který intenzitou překryje i morální pasivitu prostředí. Tací se pak společností vyhodnocují za geniální a je okamžitě zapomenuta jejich předcházející, obecně kriminální činnost. Kdyby Gates neukradl citelnou část Unixu, nikdy by nevznikly Windows a nikdy by nedošlo k rozšíření osobních počítačů do dnešní úrovně, tedy ani internet by nebyl. Jednoduché.

Sdílení informací na dosažené platformě je pak nejohleduplnější cesta živočišně logického kradení, protože obohatit svou mysl okolním podnětem je existenční právo stojící nad všemi ústavami naprosto jakéhokoli v zásadě romantického zřízení, kterému se prakticky říká ‚stát‘. Sdílení je ke společnosti ohleduplná forma trvající na své vlastní morálce definované faktickou demokracií a nezištným, mezilidským přátelstvím. Ten co sdílí nekalkuluje s cílem svého poskytnutí, individualisticky vychází ze stavu, že ‚já jsem svůj mentální zářez získal – nyní jsou na řadě další‘. Jedině z toho schematu mohou vzejít jedinci nevedení, nezformovaní předem obecnou morálkou a jedině tací mají možnost nezaujatě pohlížet posléze na společnost a její potřeby. Byť za procenta těch, co data zneužijí k vyventilování nějaké osobní frustrace a naopak zaškodí prostředí. To je však opět zcela přirozené.

Člověk prostě není schopen pochopit, že sdílení je ten nejzákladnější princip lidského soužití a že jen díky sdílení informací a bezohlednému kradení poznání funkčními individuality FUNGOVAL kdy technologický pokrok, který jako jediný umožnil současnou vegetativní, socialistickou formu nenásilné koexistence. Princip sdílení a prospěšného kradení je aktuálně pod palbou primitivní doktríny kapitalismu, který umocňuje současnou vegetativnost a hodnoty znetvořil do jediného grálu: osobní dostatek. Přesto: v zájmu budoucna a period s určitostí osvícenějších než je dnešek – sdílejte a koncentrujte v sobě každý poznatek, který je možný, neboť subjektivní mentalita je dnes posledním místem, kam se systému ne vždy daří zasáhnout. VĚDĚNÍ bez sdílení není možné a vývoj bez krádeže neexistuje. Ustát tlak dnešní majetkové hysterie je průkazem schopnosti perspektivního přežití, takže celému, idiotskému dnešku se nakonec sluší jediné: vztyčit prostředník a věřit v zítřek. FOR DA FUTURE \o/